Míváte občas takové nevysvětlitelné smutky, propady, pocit ..“něco mi chybí“, krucinál, co, a proč je mi zase psychicky tak na nic?“….
Já tyhle pocity mívám a pochopila jsem, že jsou to velmi výživné „přednášky z Autentické školy života“
Už je vítám a nikomu nedovolím, aby mi je bral vysvětlováním jak mám přemýšlet jinak a pozitivně, jak se mám jít někam rozptýlit, analýzy proč je můj smutek vlastně zbytečný (nemluvím o tom velikém smutku, kdy ztratíme někoho blízkého, či se stane nějaká tragédie)..
Mluvím o takovém docela pravidelně se vkrádající melancholii, pokud zpomalíme, máme čas se zastavit, podaří-li se nám být o samotě.
V takových chvílích se netvářím „happy“ a jsem prostě smutná, do sebe zanořená, nostalgická, možná i plačící…naučila jsem se v takových chvílích „dát si,co nejvíce pozornosti“… neshazovat se, nesnižovat důležitost těchto chvílí…
Tyhle dny mi přinášejí nejvíce odhalení všech blamáží, keců a lží, do kterých jsem se pracně zabalila a svůj život taky…prokouknutí iluzí o tom, jaký by můj život měl být, abych byla oceňovaná žena a nebo tajemná žena, a nebo velmi zajímavá žena, a nebo velmi úspěšná žena, a anebo velmi moudrá žena, a nebo abych vypadala jako…..jo….uf….tlak, tlak, tlak
Můj poslední „ponor“ do smutku, alias návštěva Autentické školy života, mi odhalil kolik mylných představ o životě ženy mám..a pochopila jsem i své „úlety“ do materiálního světa či „lesního“ světa…jsme z masa a kostí, jsme naprosto nedokonalé, jsme tápající, velmi vlnivé a náladové…učíme se… a nikde neexistuje učebnice „Správné ženy“, nikde neexistuje „Správný název pro ženu“…buď se cítím uvolněná, smyslná, tvořící a proměnlivá a přijímající svou neustálou proměnu a tím pádem milující…a nebo se tak necítím a hledám, co změnit v hlavě a ve svém životě, abych se tak cítila.
Rozhodně to není o „akci“ …nejsme Gladiátoři, Ironmani ani válečnící..narodily jsme se jako „žena“. A tak se tím komu se říká žena, učíme být….

Cítit se pohodlně ve svém ženství pro mě znamená:
– nespěchat, nemít diář naplněný aktivitami, které nemůžu zrušit nebo změnit, nebo vyškrtnout
– jsem postradatelná, abych občas mohla někam zmizet
– mám míry jaké mám a baví mě v nich být a mohou být i proměnlivé
– moc ráda spolupracuji s jinými ženami, vzájemně jsme si nablízku a máme pro sebe pochopení, vedeme někdy docela dlouhé telefonáty, na konci kterých se,buď směju, a nebo brečím
– hodně mě baví jen tak smyslně vařit a nebo si něco vyrábět, kreslit, zahradničit,psát…bez cíle…bez nároku na úspšch, prostě mě baví to „kouzlení“, ten pocit, který mám, když jsem „do toho“ ponořená
– nořit se do vůní, barev, vzorů…
– hladit, objímat, usmívat se
– být venku
– chodit, plavat, tančit…bez nároku na časový limit, bez hodnocení jak u toho vypadám..jenom pro ten pocit volnosti a svobody a pocit svého těla
– opalovat se a plavat nahá a nikdo o tom nemusí vědět
– pečovat o svůj byt, domek..zdobit jej a vytvářet teplo
– …

…..a když tohle ignoruju a nežiju a necítím…padám, rozpadám se, necítím se ve své kůži, cítím se prázdná, vyčerpaná…
…. A rozhodně, mně osobně, nepomáhá, práce, jídlo, peníze, muž, děti….to je jenom „náplast“…to není má ženská podstata
…učím se,co nejvíce ŽÍT, abych prožívala výše uvedené..ale to je třeba „to“ aplikovat, vnímat, pociťovat…pak si můžu „osahávat“, co je pro mě a co ne
….chci být obyčejná žena, co občas neví, dělá chyby, umí se omluvit, umí pevně obejmout, umí rozumět, zkouší milovat jak nejlíp to v danou chvíli jde…a občas prostě pochybuje, je smutná..ale zase najde kousek ztracené sebe….
Ať žijou ženské „propady“….