Střípky

Když se ráno probudíte a nejradši byste schovaly hlavu zpátky pod peřinu a probudily se znovu, ale někde jinde a v jiném příběhu…
Aneb opravdové střípky z mého života, ve kterém se učím jak přivádět zpět „šťávu“, i když jsem úplně „odšťavená“…
Třeba dnes ráno…to bylo přesně to ráno, výše uvedené…po noci plné fuckt náročných snů, mě zaplavilo uvědomění, že mi odpadaly akce na den plánované, že už jsem čtvrtý rok sama a miluju stále muže, který mě ale fuckt ne…že rozjíždím vlastní živnost, která se ale fuckt rozjíždí svým pomalým tvrdohlavým tempem, že děti jsou teď na 14 dní šťastné (beze mě) u svého taťky..zaplavil mě strach, že to vlastně asi nezvládám…tak jsem si poplakala…Když se hrabete z bahna, jsou tyhle propady na denním pořádku…pozitivní na tom je, že si časem začnete být „sebeterapeutické“…
Co mě otevírá přívod optimismu v takových chvílích, kdyby jste se nad sebou žalem „rozkotily“ ;-)? Žhavím drát a volám kamarádkám, které mě nechají se vykecat a vybrečet..tentokrát to byla moje kamarádka, co žije až na Novém Zélandu…
první bod) je fakt prima být stále ve spojení i s lidma, kteří jsou na druhé straně polokoule (před dvaceti lety, když jsem chtěla telefonovat do zahraničí, jsem musela na poštu a to polykání peněz bylo nehorázně rychlé…kdo zná můj africký příběh, ví, že to byly hlavně telefony do Guiney…dneska by stačila wifi) a taky připomenutí si, že ženy na celém světě mají podobné propady
druhý bod) hovor skončil smíchem, neboť po pláči přišlo trochu nadhledu a vtipkování o „mnohomužství“ a jak by bylo prima říkat těm mužům:“..je tys mi napsal, no to jsem si ani nevšimla, promiň….na večeři?zítra?hmm…to nemám čas, zkus to příští týden, jo?“ ( a to přesto, že by mi na tom muži záleželo).. a jakmile se začneme smát (což je opak pláče, čili stejné emoce vyjádřené jinak…příjemněji rozhodně), máme skoro vyhráno…začíná se zvedat síla a „vnímání situace jinak“, jako kdybysme začínaly vidět skrze mlhu…
třetí bod) cítila jsem, že potřebuju vypadnout..tak jsem vzala kolo a jela do Prahy do knihovny dětem pro knížky, až se ke mně zase vrátí (bydlím kousek za Prahou)…pohyb je na tyhle stavy dobrý
čtvrtý bod) cestu jsem objevovala, nedlouho používám kolo místo auta…jela jsem po své „blonďaté vnitřní navigaci“…zásadně nejezdím nejjednodušší cestou po silnici, mám ráda trasy,co nejvíc mimo hojně používané cesty (asi symbolické k mé osobě ;-)) …a dokázala to 🙂
pátý bod) těsně před cílem jsem píchla…jasně, že vyměnit kolo neumím a s sebou jsme měla akorát pumpičku :-)…ale…byla jsem v Praze a cítila už svou sílu řešit věci zpět….cykloservis nebyl daleko
šestý bod) náhodné setkání na základě nehody…“kráska v nesnázích“…se nekonalo..nicméně kolo si „samo zařídilo“, aby dostalo po 17-ti letech nové pláště a já se naučila jak si vyměnit duši sama…paráda…tohle by mě ráno ani nenapadlo, že se stane…
sedmý bod) cesta domů na nových pláštích byla teda parádní….to už se zvedla síla a šťáva hodně vysoko
osmý bod) řekla jsem si, že své střípky budu sdílet, protože, jestli mám nějaký získaný dar z mého života, tak je to tenhle: vidět inspirativní přínos svých poserů a hlavně se za ně nestydím, jsem prostě jenom člověk a žena ;-)…a na svých seminářích, když o něčem mluvím a jsem „chytrá horákyně“, tak jsou to věci na vlastní kůži a srdce prožité 🙂
Přeji vám dny plné dobrodružného klesání a zvedání vlastní síly a šťávy

Změna nastavení vnitřní GPS – II. pocit opuštěnosti

VELMI RADIKÁLNÍ a NEKOMPROMISNÍ, SEBEZKUŠENOSTNÍ NÁHLED…
Odevzdání svých schopností a síly muži ( mužské podstatě) , partnerství (nebo práci) … „já to všechno zvládnu „…versus pocit opuštěnosti
Podstatou je opuštění a zrada našich srdcových laskavých pocitů směrem k nám samotným….

Cítíte tu souvislost? Často v životě přichází pocit „jsem opuštěná“ a nebo strach z něj…ale to my opouštíme samy sebe…zcela …emočně i fyzicky…

Změna vnitřní GPS
Tak nějak jsem byla ( a ještě na tom pracuji) hodně zmatená, jestli jsem SCHOPNÁ jako ženské pohlaví…byla jsme přesvědčená, že to musím dokázat, že to tak je…a jednou to „můj muž“ ocení a udělá můj život smysluplným, a nebo mi někdo jiný řekne, že jsem fakt dobrá…
Některé z nás měli taťku, co by se pro nás rozkrájel (a možná to dělá dál) a tak jasně očekáváme totéž od partnera, některé z nás zase taťku, který nás vůbec nevnímal (možná i ponižoval), a tak očekáváme, že teď konečně toho pečovatele najdeme ve svém partnerovi, ( a nebo máme přesvědčení, že takhle se vyjadřuje láska a sneseme ledaccos). Naše maminky byly velmi aktivní, co moc nebrblají a kmitají..snídaně, svačiny, celý pracovní úvazek, možná i ještě jeden navíc, vaří, pečou, balí na cesty, vybalují po cestě, zajišťují chod domácnosti (vysoká manažerská organizační činnost)…a nebo byly a jsou stále velmi dobře upravené, dávají si pozor jak vypadají před ostatními, sousedy, kamarádkami, v obchodě, práci …a na výše zmíněné domácí práce mají jiné ženy, aby to dobře „vypadalo“…a tyhle ženy v tom kolečku jedou taky, jsou jenom součástí jich samotných…a my teď tohle všechno od sebe taky vyžadujeme…
A co si z tohohle „guláše“ asi tak vzít? Stanu se nezávislou na muži a dokážu se o sebe postarat i bez něj (vzdor); odevzdám se rodině, mužikovi, ať o mě konečně někdo pečuje (sabotáž sama sebe); a nebo s mužem můžete „soutěžit“ a vydělávat víc než on a podvědomě mu vlastně „fikat koule“…ve všech případech, které jsou jenom vyextrémované a jsou stále jedno a totéž, dojde k pocitu, že mě to „vyčerpává“…a jsme velmi …velmi…..vzdálené od naší ženské srdcové podstaty.

Můj případ byl ten druhý…i jsem se hodně snažila (od té doby říkám, že „snažit se“ je cesta do pr….)….abych opečovala domácnost, ale byla jsem jako pejsek (od té doby preferuji nezávislé kočky a nebyla bych schopná cvičit psy…udělala bych z nich kočky :-)), byla jsem nedobrovolně vděčná za finanční zajištění a cítila se jak „poddaná“. Bez odmlouvání bylo jasné, že děti jsou „má záležitost“ a většina věcí kolem nich….a teď ta PRAVDA. NIKDO TO PO MĚ NECHTĚL..ale ten pitomej vzorec (ten tyranskej borec uvnitř), že žena vlastně „slouží“ rodině a muži a vlastně všude kam vejde a měla by být vděčná, že ji vůbec chtějí…“mě dostal“…brzy i na kolena (každá máme nějakého borce a nenamluvíte mi, že ne ;-))
A to jsem ještě zapomněla, že bylo jasné, že zůstanu sexuálně šťavnatá…no jo..jenomže, když jsem sebe samotnou hodila do odšťavňovače: „jsem vlastně jenom čekanka na muže a pak vše podřídím jemu“..tak, kde asi moje šťáva mohla být. Tenkrát jsem tomu, ale absolutně nerozuměla.
A když se našla kamarádka, která přiznala barvu, říkala mi dost podobné věci..“prostě tak to je a musíš to přijmout..jednou děti odrostou a zase to bude jiné“…

Naštěstí jsem Vodnář, vládne mi planeta Uran…planeta změny a pohybu a hlavně drsňák, co dokud nezjistí svou vlastní pravdu a nevykotlá ze sebe svou opravdovost, nedá pokoj.
Uran se tedy vynořil…. odněkud….nekompromisně ( od té doby jsem skeptická vůči kompromisům, a to i v partnerství)…a já vám dnes můžu dát jiný pohled na situaci, díky vlastní pěkně vymáchané papule.

Zatím stále zjemňuji tu Xenu bojovnici uvnitř. Už teď vím, že to stojí za to, nehledě, co se děje „tam venku“.
„Tam venku“ jsem to postavila z bláta (radši bych napsala to drsnější slovo), muselo tedy vzniknout bahno…nezbylo a nezbývá než to vypustit a začít úplně znovu.
Abychom to mohly udělat, je třeba se začít cítit, vnímat své části těla, své pocity…jak to udělat prakticky jsem psala v kapitole 1 – Stud
Dokud nevnímáme samy sebe a neustále od sebe odvádíme pozornost ( a je to automaticky zajetý proces, který vůbec nemáme pod kontrolou…je to jako, když jste omámené nějakou drogou a prostě jste vlečené a děláte to, protože „něco“ vás „drží“ a tlačí..tohle, ale určitě není naše opravdovost…ta netlačí a je si sakra dobře vědomá toho, proč to dělá a to proč to dělá vždycky vychází z laskavosti k sobě, z respektu ke svým pocitům, z vážení si svého života, z přijímání…cítíte své nohy pevně na zemi a vaše srdce tlouct…snadno nás dojmou obyčejné věci a zážitky…snadno nás i něco zabolí…ale jsme tam MY)…když nemáme svůj život pod kontrolou..KONTROLUJEME druhé…
…a BEREME ZODPOVĚDNOST za TY DRUHÉ a chceme je předělat, pořád si myslíme, že chyba je na druhé straně a zdokonalujeme je…rodiče, partnery, děti, kolegy….
…UNIKÁME před svými pocity..nejčastěji tím, že MÁME HODNĚ PRÁCE, PŘÁTEL, KONÍČKŮ…vůbec to nění vyvážené, je to skoro stejné jako obžerství a nebo závislost na drogách…můžeme to jednou mít, ale až budeme MÍT SEBE…jinak to není opravdové, je to stejně falešné a bolestivé jako jsme my samy ..a tohle je třeba si přiznat
…ZDOBÍME se, UTRÁCÍME za oblečení, šperky, NAKUPUJEME..plníme svůj vnitřní prázdný prostor, kde chybíme MY(JÁ)…a pořád to na sebe lepíme zvenčí a ono to nefunguje…když uvidíte malou plačící holku, která potřebuje obejmout a vy ji místo obejmutí koupíte sponku a namalujete pusu…bude spokojená?…tohle ji „zahřeje?“…
…SHAZUJEME své POCITY a EMOCE…banalizujeme, říkáme, že není třeba se v sobě tak patlat, že to není tak strašné, že to zažívá každá, že jsme přecitlivělé…opravdu vás tahle přesvědčení vnitřně uklidní a naplní milými radostnými pocity?…
…LŽEME SI, LŽEME kudy chodíme…nemůžeme o sobě říkat pravdu a projevovat se autenticky, když se neustále předěláváme, neustále samy sebe tlačíme do správného šuplíku, hodnotíme se, co jsme „zvládly a co ne“ a za to, co ne, se odsoudíme, možná i potrestáme…
…ZRAZUJEME svá nejintimnější přání a pocity výměnou za blyštivá velkolepá přání: velké cesty, romantické zážitky, ocenění od druhých, velké domy, auta, rodiny, zahrady plné okrasných rostlin…a co chceme opravdu, ale opravdu, když se ztišíme, lehneme si na měkkou deku, dýcháme a jenom jsme…víte to?
…OPOUŠTÍME svá nevinná bijící srdce, která nás chtějí vést pomalu, při zemi, nechat nás jít do hloubky ke své podstatě, protože jsme byly VYTRŽENÉ Z KOŘENŮ, násilně vyšlechtěné do výkonnosti, dokonalosti, užitečnosti, produktivity, akčnosti, povyšujeme se nad muže, děti, jiné ženy…
…jsme v DĚTSKÉM VZDORU…“já sama“…kopeme do mužů , že jsou málo mužští, lámeme jim vaz, protože „my víme“ jak má muž fungovat a reagovat (a odkud to víme? z naší „travesti“ podstaty?), kopeme do všeho, co nám připomíná, že jsme k sobě kruté, nelaskavé, nevnímavé, nepozorné…
…jsme šíleně NAŠTVANÉ…prskáme (hlavně v premenstruačním období), zlobíme se na všechno, co nefunguje a na všechny, kdo nefungují, tak jak bychom chtěly…vždyť „my se tak snažíme“..ale snažíme se odkud? z toho uměle vytvořeného bahna? z těch vsunutých přesvědčení, která se k nám dostávají i prostřednictvím DNA skrze naše zlomené maminky, babičky, prababičky a pra pra…?co asi může vzniknout?…šílená zloba na to, že se necítím a nedokážu se „postavit“ sama za svou láskyplnou obyčejnost
…jsme ZÁVISLÉ versus absolutně NEZÁVISLÉ (už ale víme, že je to jedno a totéž)…tohle už opakuji poněkolikáté, ale jsme tím doslova prošpikované jak prorostlá slanina…stále žadoníme o ocenění a souhlas zvenčí…závislost je zdravá, pokud si uvědomuju, že bez druhých lidí bych umřela…jsme společenské bytosti, jsme vytvoření k žití ve smečce…a stejně se stále chceme izolovat a distancovat a nebo se pověsit jako batoh…co asi může pak vzniknout za vztahy? studené párky a nebo jeden kus zavalí totálně toho druhého…
…vázne jasná KOMUNIKACE…když sama sebe neslyším a neumím rozklíčovat své pocity a neumím na ně reagovat adekvátní odpovědí, neumím své vnitřní žádosti uspokojit…jak to asi mohou umět ti druzí…jak jim to můžu říct, vysvětlit, přenést?..když sama sobě to neumím předat…jak mohu najít práci, která mě baví, když se stále řídím, podle „tam venku?“ Když vypočítavě řeším, co mi to přinese..nebo abych „zapadla“ mezi ostatní (stejně falešné jako jsem já sama)…
…vzájemně si ZÁVIDÍME, protože máme STRACH, že to mít nikdy nebudeme, že to nedokážeme, že je to nespravedlivé, že si to nezasloužím, nemám na to nárok, ale ona ano, ona je jiná…odevzdáváme samy sebe zase tomu „borcovi uvnitř nás, co všechno ví nejlíp“…stále jsme byly a jsme hodnocené známkami, smilíky, palcemi nahoru či dolů, slovním hodnocením v práci, slovním hodnocení kamkoli vejdeme…většinu našich činností děláme hlavně tak, aby ostatní byli spokojení…a my jsme pro sebe pak málo spokojené a ona je spokojenější víc..protože…protože má ještě víc blamáže ve svém životě, než my? falešné povrchní věci vybudované z vlastního bahna?…pokud závidíte ženě, která postavila svůj život ze srdce, vězte, že se ryje ve slušných výkalech vlastního života…je odvážná a nelže si…a to my můžeme mít taky..ale…musíme si projít všechny zmíněné body..a ještě i další…
…máme narušenou a pokroucenou SEXUALITU…spojujeme si ji se sexuálním, erotickým výkonem a ne se svou vlastní nádhernou živoucí silou, se životem jako takovým, s prostředkem jak si zbystřit smysly, jak si zcitlivět tělo, jak více rozdávat lásku mužům, jak více nabýt úcty k možnosti žít a tvořit si svůj život…právě z těch kořenů, které nám byly odňaty… skrze svou zdravou sexualitu je mohu posílit a bahno přetvořit na svůj neobyčejně obyčejně půvabný život

Tak jak se cítíte, jdete do toho? Chce se vám?

…tak ještě jeden bod…jsme LÍNÉ…nejsme rozhodně líné být aktivní, uklízíme, běháme, vyplňujeme, jsme opravdu rychlé, zvládneme několik činností najednou,odtáhneme i těžkou skříň,když je třeba, vymalujeme byt, jsme opravdu produktivní…ale produktivní v čem? když budete odvážné a začnete si říkat pravdu…odpovíte si…jsme totiž LÍNÉ SI TU PRAVDU ŘÍKAT, jsme líné dávat pozornost svým pocitům a vyhovět jim…a tak se točíme ve své falši v bodech výše uvedených…mrskáme se, jsme frustrované a hledáme vysvobození ve vztazích, v prestižním zaměstnání, v rození dětí, v dramatech života…
Nezvedejme zadky, nevymýšlejme projekty…přestaňme se vyhýbat jedna druhé, přestaňme si mezi sebou lhát, otevřme svá rozsekaná srdce, své zmatky v hlavě, sdílejme, dělejme chyby, nechejme se podržet, nechejme se obejmout,plačme radostí i bolestí, smějme se i smutněme, odevzdejme vesla...

Cítíte po přečtení nějaké emoce?
Super! Žijete! A nechejte se tím životem vést….
A třeba na viděnou v odvážném setkání otevřít vaši (naši) Pandořinu skříňku.
S autentickou nedokonalou Láskou
Lada

Změna mé životní GPS

Trocha inspirace, proč opravdu stojí za to si v životě „hrábnout“ ( a i vícekrát ;-))
Psal se rok 2009 a život mě přinutil nastartovat radikální „změnu vnitřní navigace mého života“
Do této chvíle jsme dělala vše proto, abych nějak „přežila“, ale tímhle rokem začala „stavba mého života“..(to vím dnes, tenkrát ne)
Narodila jsem jako ženské pohlaví, nicméně jsem se zejména ve svém dospívání k ženství hlásit nechtěla..ani k mužství…v rámci zkušeností ze života nejbližších dopělých jsem měla ženství spojené s obětováním, žadoněním o lásku, žalem, bolestí, slabostí, která ochromuje…nechtěla jsem tohle žít…jenomže jako kluk jsem se úplně necítila a kluci se mi i líbili..i jsem toužila po jejich náklonosti….ale současně ten vzdor, odpor a strach…slušný zmatek. Tak jsem udržovala takové to „povrchové holčičí“, nosila relativně holčičí oblečení, barvy ale moc dovoleno neměly, sem tam prstýnek a nějaké náušnice (od 18-ti)…vlasy jsem zkusila lehce nechat narůst z úplně krátkých do středně krátkých…sem tam jsem použila řasenku…
Navázat intimní vztah s opačným pohlavím bylo pro mě skoro „nadlidské“, strach z bolesti z lásky, kterou jsem viděla u své mámy, byl tak velký…
Nějak jsem to dokázala, doslova nějak…asi mě převálcovaly hormony a nakonec se zamilovala a začala svůj první intimní vztah s „klukem-mužem“…bylo mi 26…
Ve 31 letech se mi narodil můj první syn…a ve svých 34 letech jsem konečně dovolila víc slyšet ten hluk ve svém těle a hlavě:…nežiješ sebe, tohle nejsi ty, jsi víc, netvoříš, co bys měla, jenom přežíváš…a podobně…smutek…smutek…neskutečný hluboký smutek…tak mě pohltil, že jsem s tím musela něco dělat. Něco uvnitř mě doslova plakalo a „neucpala“ jsem to péčí o synka, o domácnost, o rodinu, částečnou prací jako instruktorka plavání, společnými výlety s přáteli, bytím s novou manželovou rodinou…tím se ta hluboká jáma vůbec nedala vyplnit…pořád ten smutek…mám hodně citlivé tělo, takže pocity a emoce mám jasně propojené s fyzickými vjemy (pokud jsem v těle přítomná ;-))
Zkrátka, to že máme děti, muže, domeček a další pičičiči, ňaňaňa…vůbec neznamená, že žijeme sebe a svou ženskou přirozenost…
Moje sexualita, která byla i tak dost nerozvinutá a zahalená studem a strachem, se začínala zavírat úplně…doslova jakoby přívod životní šťávy někam unikal, vytrácel se…
A tak se objevil nápad odvážnějších kamarádek: „zkusit ženskou tantru“.
Přišlo mi to jako název sci-fi filmu a hlavně pocit, jako když chcete poprvé skočit s padákem bez instruktora…no vedené to bylo, takže s instruktorem (na skok padákem se chystám až teď ;-))
Setkání byla víkendová a rozložená do celého roku. Moje první učitelka „ženství“ se jmenuje Ivana Megová a byl to „výcvik“ letu do mě toálně neznámého Vesmíru, jak divné, když jsem měla všechny znaky fyzického ženství…
Psal se rok 2009, takže tento rok 2018 se uzavře devítiletý cyklus a já se chci s vámi podělit, co jsem o ženské přirozenosti zjistila, co mi prozatím dává smysl, jak se sama znovu objevuji a učím se být „žena“.
Předesílám, že jsem vážně úplně obyčejná a moje míry jsou spíš klučičí než holčičí..
Dnešním dnem jsem maminkou dvou kluků (12 a 8 let), žiju sama a kluky si s bývalým mužem střídáme po 14-ti dnech. Jasně cítím, že chci být na „vlastní noze“ nebo raději „nohou“ :-), opustila jsem školství a jiná „jistá zaměstnání“…cítím velikou chuť riskovat a zcela obyčejně inspirovat kohokoli, kdo bude chtít…
…Svými naprosto „naživo“ osahanými a na vlastní kůži i srdcem prožitými životními neúspěchy, omyly, chybami…mylnými představami, očekáváními, dělení na to „je dobré“, “ to je špatné“, „to by se mělo“ a „to by se nemělo“..“takhle žena vypadá a chová se“ a “ takhle ne“…
Co jsem tedy do dnešního dne zvládla pochopit ze „záhadného ženství“, opracovat a vzít za své a načíst tak „nové souřadnice“…čtěte v článku: STUD

Změna životní GPS: Ženský STUD alias nejsem „DOST“

Změna životní GPS: Ženský STUD alias nejsem „DOST“

STUD (nejsem „DOST“)
Stud je spojený s touhou po dokonalosti. S neustálým sebeodsuzováním sebe samotné. S porovnáváním se s druhými.
(V dospívání jsem milovala plavání a bazén, což znamenalo dost častou konfrontaci vlastního těla „in natura“ s těly jiných (samozřemě mnohem krásnějších) žen a dívek v dámských šatnách.Vyjít v plavkách na bazén? Ještě pře několika lety „to jistil“ sárong kolem celého těla, pak stačilo „od pasu dolů“…ale bylo to „utrpení“…dvoudílné plavky jsem začala nosit až nedávno…(jenom pro předtsvau jakou startovní čáru jsem si dala ;-))…ve škole jsem se tak „snažila“,ale zůstala jsme trojkařkou, tak jsme to pak vystávkovala na čtyřky „no a co“……(jenom pro představu jakou startovní čáru jsem si dala ;-))…
S posuzováním sebe sama nakolik „zapadáme“, nebo „se lišíme“…Stydíme se, že jsme jaké jsme a máme strach, že nebudeme přijímané.
To, že některá z nás na to jde z druhé strany: Krásně se obléknu, nalíčím..a „přitáhnu si pozornost“..jak stejné, obrácená mince téhož…zase chceme zapadnout do škatulky „krásná“ a případné nedostatky přebít barvami a hraným sebevědomím.
Stud …protože jsem obyčejná, protože nedokážu všechno, co naše chytrá hlavinka umí vymyslet, že je hodné obdivu, lásky, pozornosti, úspěchu…
Stud, že nejsem dost chytrá, dost bystrá, dost dobrá…a jede to stále celý život…prožírá se to jako červ do všech časových období…
Ze studu odmítání sama sebe… a může to být velmi dobře skryté pod rouškou:
úspěšná sportovkyně,chytrá holka, punk,studování alespoň na dvou vysokých školách,jsem kluky obletovaná, vdám se mezi prvními, vdám se mezi posledními, nevdám se, obětuji se pro firmu, jsem v práci nejlepší, vydělávám spoutsu peněz, založila jsem firmu…AMBICE, DOKAZOVÁNÍ, SOUPEŘENÍ, VZDOR…hlavně zakrýt „stud“ za své nedokonalosti a obyčejnost….a bolest a smutek…
Úspěšné být samozřejmě můžeme,ale až po té, co si přiznáme svůj opravdový důvod běhu za úspěchem až rozkryjeme pocity pod tím schované,až padneme na kolena..a pak můžeme začít tvořit úspěšnou ženu, která to ale bude „dělat“ z lásky k sobě, protože nás to baví a nic v tom neutápíme…nikomu (hlavně sobě) nic nedokazujeme…
Vše děláme z čistého potěšení..oblékáme se, jíme, usmíváme, pláčeme, jsme polonahé, jsme úplně zabalené, vztekáme se, jsme naivní, zamilováváme se, jsme oteklé, jsme vyšperkované na ples, jsme smutné, srdce rozervané na kusy, chechtáme se u vína, jsme sesypané samy v pokojíku, válíme se spotěšením kotěte na pláži….tohle je ŽIVOT..tohle je naše DOKONALOST a není se za co stydět…
Protože, když „stávkujeme“ samy sebe, nepřijímáme se..NEŽIJEME..jenom samy sebe cpeme do nějakých svých „škatulek“ s nápisem SPRÁVNĚ..je to SEBEZRADA..je to přibíjení jiných latěk na dokonalý plot…
Následkem je samozřejmě narušené vědomí sama sebe, čili seběvědomí (příliš sebevědomí je zase obrácená mince téhož)…pokud vím, že JSEM a prostě dělám, co umím, nepotřebuji schválení zvenčí…no….ale, kdo z nás, tohle hned uměl?umí? a uvědomuje si v tom tu skrytou svobodu?
Následkem jsou sebezničující, ponižující a nefunkční vztahy, zůstávání v práci, která je prestižní, dobře placená, má výhody…ale vlastně nás fyzicky i zdravotně ničí…den zaplněný aktivitami, hlavně těmi „které musím“, velmi nabitý program kdy se nestíhám „vnímat“, děti a jejich kroužky…naplánované víkendy dopředu…těkající neurotická aktivita, která vyplývá?…odkud?…odpovězte si samy…co vás tlačí, co vás žene…buďte k sobě upřímné…
Vaše ženskost a smyslnost, vaše spokojenost s vámi samotnými , tak jak jste bez těch „aktivit“ a „oprav sama sebe“…ta to tedy není…
Nakolik jste ochotná uvěřit, že jste báječná, dokonalá a krásná i bez vaší kariéry, splněných úkolů dne, obletování dětí, poklon od můžů, spolupracovníků, kamarádek, ocenění v práci a kdekoli jinde?
Nakolik jste ochotná si přiznat, že se stydíte za některé své „nedokonalosti“…a přiznat si jak se opravdu při takovém sebeshazování cítíte?
Nicméně tohle opravdové přiznání je cesta jak samu sebe doslova osvobodit z okovů nedokonalé otrokyně, která se jenom snaží splnit nějaké vymyšlené směrnice, tabulky, úkoly…blbosti na entou…
Kde a jak začít?Čimkoli, co vás přiměje cítit se, vnímat se, zpomalit, vyškrtat aktivity, které jsou povinností..co vám dovolí plakat a cítit bolest z vlastního sebepotlačení…a maratonském úprku před sebou samou…
Dýchat, dlouhé koupele, sauna, laskavá relaxační masáž, procházky v přírodě, pomalé a smyslné plavání v přírodní vodě, posezení s kamarádkami,které jsou upřímné, spontánní tanec, kdy se nikdo nedívá…pití teplého čaje a dívání se z okna…a cokoli dalšího,co vám dovolí dívat se, cítit vůně, uvědomit si vaše části těla, zapojí vaše chuťové pohárky a uvnitř vás jemně „rozhoupe“