….Jsme zpět v Conakry…
Nový dům, nové obsazení domu a další příběh, který bych asi sama nevymyslela, koneckonců asi celý můj dosavadní život:-). Pan Život, je prostě bezkonkurenční „pan Spisovatel“
V domě jsem bydlela s panem Rybkou a jeho dvěma dítkami a novou slečnou (přijela jako „chůva“ pro děti), ale byla jeho milenkou. Pikantnost ve formě sex ve třech :-), se tedy vážně nekonalo. Jednak já byla neskutečně zamilovaná do mého úplně černého chlapíka, a druhak slečna i pan Rybka se hodlali jeden druhého dostatečně nabažit…než…než …přiletí paní Rybková.
Tahle část mého pobytu už neměla s romantikou společného vůbec nic.
S pomocí Tawela jsem si našla práci. Bylo třeba z něčeho žít, úspory vylétly za letenku a dárky.
Pracovala jsem v mateřské školce. Africké mateřské školce. To znamená nekutečně hodně dětí v jedné třídě, třeba padesát. Věkově pomíchané. Děti mají uniformy a program je velmi podobný školní velice autoritativní výuce. Učitelka je taková „bachařka“ s rákoskou v ruce…děti sedí u stolků,hliněná podlaha, někdy něco kreslí, jinak jsou „vzdělavané“, i ti tříletí.
V té době jsem ještě neměla své děti, a tak mé představy o „školce“ byly hodně porůžovělé a znovu použiju slovo romantické, neb z romantismu jsem pak střízlivěla ještě mnohokrát ve svém životě. Kde k tomuhle přijdeme? Nějaký vrozený optimismus, abychom měli z čeho v životě střízlivět, protože jinak by to byla nuda?
…Později jsem ve svém v životě, díky svým dětem, zjistila, že africká školka, se zase až tak od té naší nelišila. U nás je to všechno více zabalené a tváří se to, jako více kultivované…ale mít program od rána, když to nejvíc pro dítě je „hrát si?“
No…a ty „bachařky“…to jsem na vlastní kůži zažila mezi svými kolegyněmi (jsem vystudovaný pedagog) jak na základní škole, tak na střední. Časem jsem pochopila, že se systémem školského vzdělávání nic jako jedinec neudělám, zabalila jsem svůj dětský vzdor vůči téhle instituci a prozatím ze školství odešla. Neměla jsem vůbec nastoupit, ale to bych si nesměla myslet, že proti Africe , my jsme „otevřenější a empatičtější kultura“…omyl…
Zpátky do Conakry..v téhle školce jsem nebyla řadová „učitelka – bachařka“, ale díky své pleti, jsem měla „dohlížet“ (bylo mi 23) na učitelky a být něco jako „vylepšovák“.
Vzhledem k tomu, že jsem se utápěla v depresi z nešťastné lásky. A myslím, že tenkrát jsme měla slušně rozjetou psychiku, brečela jsem hned jak jsme ráno otevřela oči…a moje „kancelář byla taková zděná místnůstka s otvory na okna, která tam nebyla, neb ta nejsou v obyčejných domcích v Africe, nikde..radostí a inovacemi jsem nehýřila…navíc jsem v tuhle chvíli psychicky věkově odpovídala těm malým dětem, co seděly s ručkami za zády a bály se pípnout, aby jednu nechytly…bylo mi vážně na nic. Navíc jsem jim nemohla říct, že takhle se přece s dětmi nezachází. Když jsem své pohoršení sdílela u Tawelovy manželky, či u jiných jejich kamarádek, všechny, na mě koukaly, o co mi jako jde. Že ony taky takhle vyrůstaly a shledávají to „normální“…
Musela jsem v sobě potlačit snad úplně všechno…k tomu jsem se do „práce“ ráno dostávala místní MHD v podobě „taxíků“. Stoupla jsem si kdekoli na silnici a speciálním pohybem ruky, která naznačovala, do které části města chci jet (každá část města měla přidělený specifický pohyb ruky) a čekat, až mě mine ten správný a ještě si řidič nebude myslet, že ta bílá holka si dělá srandu. Mám pocit, že tenkrát jsem byla asi jeden ze tří bělochů v celém Conakry, kteří se takhle po městě pohybovali. Ty dva další jsem samozřejmě nikdy nepoznala 😉 (možná ani nebyli a já byla jediná…)
Živila jsem se převážně bílou bagetou a sardinkami v oleji, v malinkém krámku nedaleko školky, snad ani nic jiného nebylo.
Jo, a taky mě pokousal nějaký brouček a já pak měla horečky a zřejmě nějaký druh malárie…nějak jsme to přežila…
Ve školce bylo mojí největší inovací: vysvětlit učitelkám, že děti hlavně potřebují pohyb. Byť je přes den velké teplo, dětem to nevadí. Učila jsem je hry jako: slepá bába, různé honičky..a taky jim ukázala způsob jak mohou chodit s dětmi na procházku a třeba si přitom zpívat..nicméně, jak jedna z učitelek podotkla: „Ty jsi bílá, jiná, takže až odejdeš, tak my už to dělat nebudeme.“
Můj závěr: je třeba vzdělaných Afričanů, kteří budou vzdělávat své „kolegy“, neboť my „bílí“ jsme v Africe udělali více škody, než užitku…
Ibrahima, svou lásku, jsem potkala za celou dobu asi dvakrát na večeři a pak na letišti, přišel se rozloučit 🙂
A náš „veselý domek“?
Po příletu paní Rybkové se „hlídací slečna“ konečně přestěhovala do svého „au pair“ pokoje. Pro mladou milenku to asi muselo být dost „husté“..nesdílela se mnou, takže nevím.
Já byla za paní Rybkovou vděčná. Ukázalo se, že je to psycholožka. Vzhledem k mému stavu, jí vděčím za to, že jsem nezešílela a sebrala poslední síly a na štědrý den odletěla do Prahy.
Taky jsem se od ní dozvěděla, že si myslela, že slečna je opravdu na hlídání a já jsem ta milenka…jak se s tím nakonec ti tři popasovali a jak to dopadlo, to vám neřeknu…po odletu jsme s nimi ztratila kontakt.
S Ibrahimem jsem si nedávno volala přes skype, vyhledal si mě..naštěstí jsem to už zpracovala 🙂 :-)..a mezitím si zlomila srdce zase jinde…
V rodině by se víc měli sdílet tyhle „pohádkové“ příběhy, a zakázat koukat na romantické filmy a seriály..a ve škole neučit věci,které si můžeme vyčíst z knih a na internetu, ale předávat tyhle životní pravdy a povídat si o životě…o tom jsem tedy přesvědčená…mně by to tenkrát i později, určitě moc pomohlo 😉
Tak příště třeba Amerika a „au pair“ v Oregonu?