fbpx
Archive
Monthly Archives: Leden 2018

Vzpomínky na Afriku III

S „odpálením rozbušky“, se totálně nekontrolovatelně rozevřela má srdcová nálož, do té doby velmi dobře uzamčená a pod kontrolou.

Jak se asi může vyvíjet „vztah“  s mužem (Ibrahim), pokud nejsme sami dostatečně saturované něhou, pochopením, pozorností, bezpečím… pokud jsme to dostatečně v životě do té doby nedostali?..jakého muže (ženu) si můžeme do života „přitáhnout“, když se vlastně blízkému vztahu bráníme a jsme vystrašení…no, protějšek bude nějakým způsobem nedostupný..třeba ženatý (vdaná)?

Jak bych to shrnula? Tohle setkání bylo hlavně o mé vlastní obrovské srdcové bolesti…matně si vzpomínám, že jsem pořád hodně brečela, trávila dost času o samotě, Ibrahima hystericky  naháněla po telefonu, chovala se jako dost „nepříčetná“..celé to bylo víceméně jenom o tom, že jsem zase nechtěla prožít odmítnutí..takže jsem dělala cokoli zoufalého pro to, abych měla, alespoň malý důvod si myslet, že mě neodmítá, ale naprosto rozumím, že se stáhnul, já bych tu pološílenou blondýnu taky nedávala.

Tak jsem dál Tawelovi pomáhala zařizovat, co bylo třeba, potila se ve Škodovce, jedla pražené buráky. Zažila jsem období zrání manga a  zamilovala se do něj (mnohem zdravější vztah ;-), zažila jsem období dešťů, kdy se červená voda valila všemi ulicemi a mé deprese byly ještě výživnější, jedla tři druhy jídel dokola, pálivou omáčku, arašídovou omáčku a takovou zelenou z nějakých zelených chaluch, převážně s rýží a rybou (tohle vařila Tenen). V noci mlátila šváby, když vylezli z děr. Vyháněla komáry  z pod mé moskytiéry. Občas šla nějakým  mužem (převážně lidí, se kterými jsem se potkávala v rámci vyřizování administrativních nezbytností)  na večeři, pokaždé jednou, neb jsem jasně dávala najevo, že nic kromě snědení jídla nebude.

Jednou jsem vyrazila s Tawelem na výlet podívat  se k řece…jenom si neuvědomil, že bylo zrovna období sucha…takže vyschlé koryto řeky mě úplně nenadchlo, jezdila jsem sama na projížďky na kole, které mi jeden ctitel zakoupil. V tom vedru a na velmi rozbitých hliněných silnicích, žádné velké projížďky… asi jsem byla slušná rarita, ale nikdo mě nikdy neobtěžoval…časem jsem se naučila i jezdit místní „MHD“, ale mezitím jsem byla na skok doma

Přišel tedy čas odletět si odpočinout domů, šest měsíců za mnou…

Po návratu do Čech jsem zjistila, že pan Rybka zmizel, peníze (výplatu) mi ale na účet poslal.

Nicméně já byla rozhodnutá se do Conakry vrátit. Byla jsem jak „posedlá“, měla jsem potřebu tam znovu jet..myslím, že „skrytý vlastní sadomasochismus v mé krosně“ jasně pracoval. Naivně jsem si taky myslela, že se třeba můj kontakt s Ibrahimem „zlepší“. Zkoušela jsme mu z Prahy volat. Tenkrát to šlo jenom z české pošty, 1min asi 100 kč. Vzpomínám si jak jsme se pokaždé úplně celá vnitřně třásla, jestli to vezme nebo ne.

Chtěla jsem jet zpátky, ale pan Rybka pryč. Nastala otázka, kde bych tam bydlela a co bych dělala. Tady jsem si osahala, že pokud cítíte, že něco vážně chcete, vypínáte logiku, zapínáte nějaké úplně jiné tlačítko (dnes vím, že srdce) a „Život“ vás v tom nenechá.

Z výplaty jsem koupila letenku (otevřenou zpáteční), spoustu dárků, nějaké nové oblečení, už praktičtější barevnost, domluvila se, že chvíli budu u Tawela  a pak něco najdeme a práci taky seženeme až přijedu…

V Praze jsem byla asi 14 dní a letěla zpátky, nevěděla jsem na jak dlouho….no…deprese se slušně rozjížděla, to jsem nevěděla..žádná povrchní a legrační….vrátila jsem se po třech měsících, neb to bylo o „život“ ve smyslu „nezešílet“…ty tři měsíce byly výživné

Po příletu jsem zjistila, že pan Rybka, se „ukrývá“ v právě v Conakry, neb doma udělal nějaký nepěkný finanční podvod.

No, aspoň jsem měla , kde bydlet….a nebyla jsem v „nedobrém“ psychickém stavu jenom já..pan R. přiletěl i se svou milenkou, holkou v mém věku..nicméně přítelkyni do nepohody jsem nezískala.

 

  • 29.1.2018

Vzpomínky na Afriku II

V domku se mnou ještě pobýval „pan automechanik“ muž zmíněné maminky ( v té době už měl nabrnknutou pěknou Afričanku) a „tlumočnice“(taky s černouškem po boku), kterou jsem střídala já (budu mít taky černouška po boku?..)

…byla pro mě překvapením…já pro ni taky, a tak jsem pro ni jasně byla Rybkova milenka, což si ostatně mysleli i všichni ostatní

Takže pokojík jsme měli opravdu dohromady (než za pár dnů odletěl)…nezapomeňte, že já naprosto čistě důvěřovala…nikdy si nic nedovolil …tady jsem si opravdu procítila a prožila zkušenost, že je to v rukou ženy, pokud se v životě  necítí jako oběť a nechce, aby se jí muž fyzicky nebo psychicky napadal, nestane se tak…záleží jaký magnet v sobě máme

Díky svému dětství (viz Krosny I, II, III), jsme měla program Xena, Artemis, bojovník s kuší…dejte mi problém a já si s ním poradím, na chlapy jsem byla předně naštvaná a přesvědčená, že je vůbec nezajímám  a jediné ,co mi můžou „dát“ je odmítnutí“ (proto ten vztek), z čehož vyplývá,že pokud neodložím svůj „samostříl vždy připravený vůči muži použít“, muž se nepřiblíží …

První dny jsme trávili pohybem Škodou Favorit po Conakry a pokoušeli se získat důležitá povolení a také spolupracovníky, hojně jsme navštěvovali celní správu, neb se do Conakry valily Avie. Víceméně celnice bylo místo, kde jsme trávili nejvíce času.

Taková malá místnost, kde na gauči neustále posedávali nejrůznější lidé, co bylo zajímavé, že ani nic od celníků nepotřebovali, povětšinou o byli jejich známí… takhle to bylo vlastně všude..kamkoli jsem přišla povalovali se lidé, kteří jen tak seděli, jen tak čekali, těžko říct na co..i doma u mého kolegy Tawela..stále se tam střídaly různé návštěvy, které klidně polehávaly i v ložnici, bylo jim jedno, zda se jim věnujete nebo ne..prostě tam byly…kdy je Tawel ze svého domku vyprovodila a jestli vůbec to nevím, lidé tam bli neustále…já naštěstí bydlela jinde.

U každého domku byl hlídač, „běloch „to má v Conakry  víceméně za povinnost, je třeba dát místním obyvatelům práci.

Náš hlídač, který si říkal „Rambo“, stejně celou noc spal a docela tvrdě 🙂

Když pan Rybka odletěl, jezdila jsem Favoritem s Tawelem a dál pokračovala stále stejné kroky…v Africe něco vyřídit trvá hodiny, dny ,měsíce…čekáte a nikdo vám neřekne proč vlastně čekáte a jestli ještě ten den  s vámi žádost vyřídí…dneska zpětně vůbec nechápu jak jsem ty čekací hodiny vydržela (nenosila jsem s sebou knížku a mobil s internetem neexistoval ;-))…

Po pár týdnech už mi ty lidi vůbec nepřišli vzhledově černí,ani jiní…už jsem v nich rozeznávala rysy mých přátel, často mi někoho připomínali…zkrátka, když jste někde delší dobu a v jádru nepotkáváte „své“ lidi začnete se přizpůsobivat…no kůže s emi opálila nezčernala jsem, nechala jsem si udělat copánky…auuuuu….už nikdy víc…dva dny jsem spala na čele, tak mě ty vlasy bolely, že jsem se jich nemohla dotknout…

Musela jsem se přestěhovat a měla jsem pár měsíců bazén než definitivně zezelenal a pak jsme jej vypustili, časem nějak nebyly moc peníze a tak jsme šetřili, chemický úpravátor do bazénu nebyl důležitý…ale to předbíhám…

Stěhovala jsem se do menšího domku, protože po odletu paní „tlumočnice“, brzy odletěl i pan automechanik, neb to začal přehánět s alkoholem (tak trochu se mu nedivím) a taky se nějak doneslo jeho ženě, že má africkou konkurenci…byl tedy časem“odlétnut“

V domku jsem tedy bydlela úplně sama a noční hlídač byl současně i hlídačem domku vedle, kde bydleli nějací Evropané,ale běloši se mezi sebou nestýkali, či já byla mimo…tohle si nepamatuju moc dobře, jenom vím, že na bělocha jsme víceméně nenarazila, leda v bance občas..a a taky, když jsem se potkala s českou ženou, která se před dvaceti lety provdala za“Conakřana“..taková drobná malá paní, bydlející v malém bytě…žádná vašnivá radost  a štěstí z ní tedy nesálalo, jejího syna, který žil v Praze jsem po návratu potkala za kasou v Makru, v Čestlicích, svět je prostě malej 😉

Když jsem měla volný čas, půjčovala jsem si Tawelovi dva synky (3 a 5 let), koupali se v bazéně (však jsem učitelka plavání)  ataky ve vaně, tu doma neměli  a já jim dělala bublinkatou koupel..ty černé hlavičky v bílé pěně byly teda kouzelný 🙂

No…jo…hodně sama, Tawelova žena Tenen nebyla moc sdílná, na diskuze uměla málo česky i francouzsky a hlavně byla zase těhotná a unavená…

A tak jsem se „zamilovala“…v mém případě to spíš bylo, že jsem dostala chuť mít samostříl jenom připravený, ale občas ho odložit,ale jak?

Byla jsem pod vlastní neustálou kontrolou a srdce tak rozsekaný, že jsem věděla, že jestli ho dovolím otevřít tak na tu ránu nejmíň zešílím..

Asi chcete potvrdit, že to byl Afričan černý jako bota…jo byl, byl dokonce hodně černý a byl z Mali, celník…ak jinak…trávili jsme tam hodně času

A jak jsem přelstila svou Xenu?…jednou mi přišel balíček z Prahy…moje kamarádky jsou naprosto boží, byly, jsou a určitě budou..má tolik nádherných dopisů z té doby (teď si je nepíšeme..asi nikdo)..v balíčku byl určitě med, ten se rozbil a všechno bylo medově voňavé a lepkavé, Jarmilka mi ho vyrobila z pampelišek,  a taky Fernet, hořký fernet…tak ten zajistil,abych se chvíli nehlídala  a nekontrolovala…moc vám z prvního rande neřeknu…pamatuju si jenom, že jsem fakt měla všeho plný zuby, otevřela fernet, vlezla si do bazénu a udělala si hezký večer…pak si pamatuju, že živočišnost měla „pré“, telefon na celníka v telefonu a po Conakry jsem volat mohla…myslím, že přijel hodně rychle…

a rozbuška odpálena…

 

 

 

  • 24.1.2018

Vzpomínky na Afriku I (příběh z krosny)

Ten název je zcela výstižný, než jsem vyrazila, úplně naplno naivně jsem si to tak nějak představovala.

Naše krosna nám dává podklady ke scénářům našeho života. Podle toho,co si v ní neseme a co je a není ještě vytříděné nám určuje stupeň dramatičnosti našeho prožívaného příběhu  a také role a obsazení.

Afrika přišla ještě v době, kdy jsem krosnu měla pootevřenou, věděla jsem o její „náloži“,ale neuměla ji rozklíčovat..k tomu je právě potřeba prožít si ten který životní příběh. Naše zkušenosti nám dávají klíč k otevření „Pandořiny skříňky“ a možnost ji vysypat, získat vlastní sílu, zjistit jací vlastně jsme…čili všem prožitým zkušenostem a je jedno jak srdceryvným, či romantickým, bolavým, adrenalinovým ,veliké „halelujááá“…žádná lítost, že to nebylo jinak..nemohlo, bylo to třeba právě tak 😉

Tak vrhneme se na můj jeden z velkých scénářů dospívání, škola jménem „Život“

Krosnu jsem si řádně napěchovala, takže slibovala šťavnatý scénář…

Jsme v době, kdy jsem dokončovala studium na Peďáku (obor francouzština – tělocvik) a přivydělávala si (mimojiné, neb dnes už smířeně vím, že já mám vždycky želízek víc) jako trenér skoků do vody.

Jednoho dne se ke mně přitočila jedna z maminek mého svěřence a se smíchem mi vyprávěla o tom jak její muž odjel do Afriky (bývalé francouzské kolonie), a posílá ji fotky polonahých černošek peroucích prádlo a podobně. Švitořily jsme  a já zcela bez záměru a opravdového chtění podotkla, že kdyby tam potřebovali tlumočníka z francouzštiny, že jsme k mání, takovou exotiku si nemůžu nechat ujít…uběhlo půl roku a ta maminka přišla s informací, že by se jim tlumočník vážně hodil J Já měla po státnicích…

Jestli jste četli předešle „Krosny“, tak víte, že moje rodinné zázemí „bylo nebylo“, necítila jsem se vázaná k nikomu a k ničemu. Žádná pevná smlouva se zaměstnavatelem…

V Krosně se přihlásil o slovo scénář s titulkem: „stejně je každému jedno, co dělám a kde jsem“..takže bylo rozhodnuto

V Africe se rozehrála zkušenost s těmito přesvědčeními:

  • život je boj
  • nějak to dopadne
  • dospělí jsou fakt divní
  • vztah s mužem?drama…
  • neustále připravená k obraně
  • na dívce, ženě, se oceňuje zevnějšek, ostatní není důležité ani zajímavé
  • zvládnu cokoliv, hlavně ať je to náročný
  • jsem „jiná“
  • bezpečí? hlavně přežít

Takže…

…od kývnutí, „že to klidně zkusím“, to trvalo 3 týdny do odletu…

Měla jsem odletět s panem Rybkou, který měl „firmu“, maminka byla její účetní. V té době do Afriky odvelel několik starých Avií a rozhodl se rozjet meziměstský transport ve státě Guinea (západní břeh Afriky, vedle Senegalu), já měla být evropskou spojkou a panu Rybkovi, který disponoval pouze ruštinou, tlumočníkem z francouzštiny. (Dnes vím, že jsem byla zejména diplomatickým krokem a „návnadou“, blondýna s modrýma očima, jestli hezká nebo ne, to už je jedno, byla (a jsem) „bílá“ a to v Africe „platí“,  můžete mít i dvěstě kilo a kníra J

Psal se rok 1998, v té době ještě neexistovaly  cestopisné dokumenty, Afriku jsem tedy znala hlavně z filmu Vzpomínky na Afriku. Že tam nepotkám Roberta Redforda to mi bylo jasné,ale že nakoupit si světlé oblečení jako nosila Meryl Streep a mít apartní klobouček, je úplná ptákovina, tak to mi nedošlo. Byla jsem ztělesněním naivity, naprosto odevzdaná, beze strachu a pochybností.

Vízum jsem dostala rychle, do téhle země asi málokdo utíká..tak maximálně se „schovat“, což posléze pan Rybka i udělal ;-)…

Kromě světlého oblečení, jsem dostala i důležitější výbavu a to očkování a balení antimalarik….stejně to nakonec malárii nezabránilo..

Víte, že je opravdu dobře, že netušíme budoucnost?…tenhle příběh a další jiné by mi unikly

V odletu na 6 měsíců (pan Rybka,říkal, že je po této době třeba si udělat pauzu, neb toho budu mít „plné kecky“…)mi nic nebránilo, jestli se o to někdo pokoušel, tak asi ne dost důrazně, já si to nepamatuju..

Je dobré podotknout, že  v roce 1998, bylo v Africe internetové připojení zcela vyjímečné, telefonní spojení neskutečně drahé..tedy žádný whatsapp, messenger, skype…obyčejná pošta byla mou největší spojkou a přílet pana Rybky 1x měsíčně, jinak jsem měla svého afrického kolegu Tawela (bývalý student zemědělské fakulty v Praze) a konec…

Trochu jsem „se probrala“, po přistání na guinejském letišti, jednak jsem měla pocit, že se“nenadechnu“, většina z vás už asi tropický vlhký horký vzduch zažila, tak víte o čem mluvím…no prostě nádech v tropické sauně (nicméně dnes, když jdu do šajnového světa, patří tahle tropická mezi mé favority…tak přece jenom asi „vzpomínka“) a hlavně…šílený nepřehledný chaos lidí, pan Rybka jenom  křičel „hlídej si pas, hlídej si pas“, ale za chvíli už jsme ho neměla.

V tuhle chvíli mohl můj příběh nabrat úplně jiný směr, kdokoli mě mohl odvézt, kamkoli…nikdo by se nikdy nic nedozvěděl…ale, když důvěřujete a jste odevzdaní, nic vám nepředkláda pochybnosti, život vás podrží…strach přitahuje strach, ten já tenkrát před odletem vážně neměla, důvěřovala jsem jak panu Rybkovi, tak té mamince…

Víme, že v mé krosně byly jiné magnety, které se měly dostat do hry a tím má krosna časem odlehčena

Nějak jsem se protlačila skrz celnici, znovu se setkala s panem Rybkou, byl večer..všude to troubilo , prach a taxikáři se o nás mohli servat…Vyrazili jsme směr můj „přechodný domov“…Byla to pěkná evropská vila, jinak v sousedství totálních ruin, taxík poskakoval po kamenito-hliněné cestě…

Conakry (hlavní město státu Guinea) není vůbec rozvinuté město. Je jenom rozlehlé, sem tam banka, pošta, restaurace, nějaká administrativní budova,ale jinak ruina vedle ruiny, špína, odpadky…

Kolikrát jsem zírala jak z domku polepeného plechem a hadry visícími v oknech místo okenních tabulek a dveří, vyšla nádherně oděná barevná dáma, v pestrých afrických …

Takže „můj domek“ byl pěkný,uvnitř jednoduše zařízený, vybavený větrákem, lednicí a vanou..ale to všechno jsem vyzkoušela a používala občas, neb hodně často vypadávala elektřina a nebo netekla voda…

 

 

 

  • 21.1.2018

Krosna III- pakty a smlouvy


Paradoxy života, nestandardní podmínky, které nás mohou vystřelit vlastně do
šťavnatého a naplňujícího života. Nutí nás přehodnocovat a hledat, co by nám
vyhovovalo líp. Nenechají nás usnout v iluzorní "pohodě"

Smlouvy,dohody, přísahy,pakty sama se sebou, co jednou budu a nebudu dělat.
Jak se budu a nebudu chovat, naprosto jasné "dobře" a "špatně"

Já byla obdarovaná opravdu velmi 🙂

Vyprávění očima dítěte "tenkrát" (jak to bylo opravdu, těžko říct, pravda má
vždy mnoho úhlů pohledu)

V dětství jsem měla naprostou volnost, víceméně žádné hranice.

Budu teď mluvit o svém dětství zhruba do čtvrté třídy, kdy jsme se
odstěhovali s novým otčímem a mým jedním bratrem od mého biologického táty a
prvního otčíma. 

Jak jsem psala v předchozích krosnách, moji rodiče, byli dost "divocí", a
vůbec jsem všechny dospěláky vnímala s dost rozpoluplnými pocity .

Bylo tu povícero manželství ze strany mámy i táty, bylo tu tedy i povícero
sourozenců, se kterými jsem někdy bydlela, někdy ne.

Chaos, nepřehlednost, nejasnost, zmatek..nikdy nevíš, co bude zítra...

Jinak jsem vlastně jedináček, z páru můj táta a moje máma, jsem vzešla jenom
já.

V mých dvou letech se máma znovu vdala za muže podobně starého, čili oběma
bylo cca 22 let.

Bydleli jsme chvíli v Pardubicích a po té se přestěhovali všichni 4 (narodil
se brácha) k mému bilogickému tátovi.

Bráchu jsem vnímala jako další nepříjemný fakt v mém životě, neb jsem se
posunula ještě více do pozadí, pozornost už skoro nula (podle mě)

Dost často byla u nás spousta lidí a hrála muzika, to zkrátka patřilo k
tátovi, byl velmi přátelský a nekonfliktní, i když je ho sarkasmus byl dost
vyhlášený

Dost často se odehrávala různá dramátka podpořená alkoholem.

Táta byl umělec a velmi uznávaný designér domácích spotřebičů. Měl známé
mezi intelektuály, výtvarníky, herci,muzikanty...

Se všemi mými otčími (3) byl vždycky v přátelském vztahu. A já milovala
jednu tátovu přítelkyni, dokonce jsem chtěla,aby mě adoptovala...no,ale tu
divočinu "téhle partičky" dlouho neustála ;-)...a já ji ustála po svém...

Do krosny tedy přistály tyhle vlastní smlouvy a přísahy:


Dohody nastavené zmateným dítětem, ty se mi rozklíčovávají dost těžce

Jednak jsem si sama nastavila hranice...mohla jsem se v té "volnosti" a
chaosu ,buď úplně ztratit, a nebo si sama vyrobit bezpečí z vlastníc hranic.
Dodnes je rozpouštím a vyhazuju.


*Jsou to hranice s pojené s morálkou:
"Co se dělá" a co se "nedělá"

*Nevstupovat do žádného konfliktu, raději vyhovět i za cenu, že já to
nechci
*Alkohol je fakt děs
*Měla bych být jednou uznávaná osoba, chytrá a něco "umět"
*Pokud vše klape v klidu, blíží se nějaké drama
*Dokázat si, že stojím za pozornost dospělých
*Nikdy se nevdám
*Nechci žádné dárky, chci, aby u mě někdo byl blízko
*Dospělí jsou fakt divní, raději si budu sama dospělým
*Musím se spoléhat jenom sama na sebe
*Jsem prostě "jiná", nezapadám

Jak se to časem projevilo:

Do školy jsme chodila mezi prvními  s hrůzou, že bych přišla pozdě.

Neustále jsem se kontrolovala, ( a dost možná ještě kontroluji), jestli mám
všechno, jestli jsme se všechno naučila..můj vnitřní dráb, jak mám v životě
uspět byl, (a ještě i dnes je ) "dost vostrej"

Čím víc jsem se snažila, tím víc průšvihů jsem si působila. Zapomínala jsem
tašku s tělocvikem, výtvarkou, byla jsem roztržitá...vycukaná z jakéhokoli
zkoušení, "že zase nesplním očekávání" (ponejvíc ta svoje)

K učitelům jsem vzhlížela, se svýma kruhama pod  očima, bála jsem se jich,
ale uvnitř jsem současně pohrdala jejich "dospěláctvím", které mě vyhazovalo
z konceptu, absolutně jsem jim nedůvěřovala, jenom jsem věděla, že nesmím to
"dospělé stvoření nějak vytočit".

A tak jsem je vlastně nevědomě vytáčela, tvářila se jako hodná holčička,ale
uvnitř byl ten sarkasmus a cynismus jaký jsem si vytvořila vůči dospělým.

Premiantka jsem tedy nikdy nebyla.

Díky jedné paní učitelce (která se mnou ze svého důvodu soucítila) jsme se
dostala na gympl....uf...moje smlouva, že ze mě bude intelektuál se mohla
naplnit...

Gympl jsem doslova "přežila", se čtyřkami, v prostředí, kde jsem byla jenom
protože mi to přikazovala moje vlastní "smlouva", že musím být chytrá a to
se měří podle vzdělání (stále ještě, že¨?)

Doma si ze mě utahovali, že jednou budu učitelka, ráda jsem moralizovala.
Sice jsem protestovala, neb učitel byl víceméně můj nepřítel, ale po gymplu
bylo třeba jít dál.

Chytrá jsem nebyla, takže medicína a posléze studium genetiky..to,co by
tátovi udělalo radost, nepřicházelo v úvahu.


Protože táta uměl francouzsky a já přece chtěla být něčím "jiná" ,( za co mě
někdo ocení, ale současně zapadnout) a hlavně se přiblížit tátovi.... jako druhý cizí jazyk jsem na gymplu měla franštinu (v prváku zrušili ruštinu)...moc mi to
nešlo...oblíbenec jsem zrovna taky  nebyla (ale, kdo mě zná, ví, že jsem se
nakonec stala učitelem francouzštiny ;-))


"Vejška"?Kam se mnou, nic moc mi nešlo...podle mě samozřejmě

V rámci své "přísnosti" na sebe, jsem v deseti letech začala dělat skoky do
vody.

Moc jsem chtěla někam patřit a drsnost  s jasnými pravidly (u sportu jako

tenhle jich je víc než dost) byla podle mě, dobrý protipól k mé chaotické a
rozvolněné rodině.

...a taky to je sport dostatečně neobvyklý  a hlavně dostatečně náročný.
Neustále jsem si musela dokazovat jak mi něco "nejde"...no, pohybově jsem
nemožná nebyla, takže mi to docela šlo a nechali si mě.

Tréninky 4x týdně, soboty neděle, gymnastika a trampolína na suchu. Nebavilo
mě to, měla jsme šílený strach, zvlášt, když jsem skákala z výšky...omlácená
záda ze skoků, které už byly náročnější..probrečené závody, protože mě to
šíleně stresovalo...Mohla jsem toho kdykoli nechat, ale byla tam autorita
trenérky, starší uznávané paní(  a moje vlastní smlouva),  které jsem chtěla
dokázat, že si zasloužím její pozornost, že nejsem "bábovka"...rodiče snad
ani nevěděli, že na nějaké tréninky chodím, nikdy mě skákat neviděli, takže
pro paní "trenérku" a plnit mou domluvu, že si nějak musím zasloužit ocenění
a zviditelnit se.

Vydržela jsme se takhle "mučit" tři roky...nicméně mi to pak pomohlo v
rozhodování o dalším studiu...

Peďák, francouzština - tělocvik. Skoro nikdo se tam nehlásil. Veliká
pravděpodobnost úspěchu a vyšlo to 😉

Je mi dobře mezi dětmi, hodně se na ně umím nacítit, porozumět jim...dost
dlouho jsem později dělala trenérku skoků do vody, ale byla jsem pro ostatní
trenéry moc hravá (no...doháním, co jsem v dětství přeskočila)...zase jsem
nezapadla do skupiny?

Učila jsem chvíli hned po škole. Díky svému přístupu k dospělým a zamrznutím
v naštvaném dítěti, jsem si učitelský sbor zrovna nenaklonila (kromě jedné
rebelantské učitelky, se kterou jsme velké kamarádky dodnes;-). Bylo mi
dobře s dětma, (a dodnes je), ale to se necení...

Zkusila jsem se do školství vrátit za dvacet let na to, na hudební
konzervatoř. Říkala jsem si, že je mi to prostředí bližší a lidi mi možná
budou podobní..doma u táty mi tihle lidi přišli dost "ulítlí", v dobrém
slova smyslu.

Díky téhle škole jsem objevila ten svůj dětský vzdor vůči autoritám

Jasně, že jsem se paktovala se studenty a stávkovala všechna školní pravidla
a řády...

...tak se učím dělat si bezpečí znovu a jinak, učím se , že jsem už taky
dospělá a není to tak nebezpečný vyrůst a stát se "tou příšerou"...že na
prvním místě jsou mé potřeby, které se učím naplňovat si ( i za cenu, že se
to někomu nebude líbit, nebo budu muset změnit místo, partnera,
přátele....), neb jinak jsem na ostatní nespravedlivě naštvaná.....je to pak
"kvůli nim" jak se cítím a "kvůli nim" nemůžu dělat tyhle věci, ale to není
úplně pravda, že?...Můžu to kdykoli sama změnit..uf...

Ze školy jsem tedy odešla, protože uvnitř nesouhlasím se školním systémem a
můj "boj  a vzdor" nikam nevede...raději ruším svá vlastní  přísná  a
"nesmyslná pravidla" a nehodlám nikoho dalšího , v rámci školních pravidel,
stresovat.

A nejvíc se to učím se svými vlastními dětmi 😉

Největší paradox...

Vlastně neustále narážím na to jak sama sebe stresuju, vlastně to sama se
sebou dělám přesně tak, jak jsem se bála, že to se mnou jednou budou dělat
dospělí..a tak jsem sama sobě tou největší "brzdou, moralistou a dozorcem"

A co s tím?..tak jak to píšu...sebe na první místo, sobě dát maximální
pozornost, nechat samu sebe dýchat, znovu se naučit si hrát a nebýt tak
šíleně "moudrá a vědět, co je dobře a co špatně"..
.postupně přijímám svou
dospělost jako možnost udělat si život takový jaký chci, s respektem k
dětské naivitě, spontánnosti, ulítlosti, hravosti.... kterou v sobě stále
mám,ale nesměla jsem ji dlouho projevovat

Krosna ještě zdaleka není vysypaná....tak příště...třeba drama lásky?;-) a
nebo "když dítě vychovává dítě" 😉
  • 14.1.2018

Příběh „krosny“ II

Tak se podíváme, co si můžeme naložit do batohu od tatínka a vzít to za své...byť to po nás rozhodně nechtěl

Taťka hodně ovlivňuje naše další vztahy..

Je jedno, jestli na nás zapomínal a nebo jsme byly jeho „holčičky“, obé je stále jedna strana téže mince…neb odmítáme ŽÍT SVŮJ DOSPĚLÝ ŽIVOT,  někde nás přestal ten batoh tížit, vzali jsme ho za svůj…a tak jsou z nás věčné děti s batohem na zádech …..tak…třeba…. hledáme tak stejně úžasného chlapíka jako byl náš taťka...a nebo ho vůbec hledáme taťku místo partnera...

Můj táta byl malíř, umělec, narodila jsem se mu až v jeho padesáti.

A tak byl vždycky pro mě tak trochu „nedostupný Bůh“, vzhlížela jsem k němu.

Naši se rozvedli  v mých dvou letech, ale tátu jsem dál vídala, chodila jsme k němu na návštěvu…dost bázlivě a stydlivě jsem si dovolila mu občas sednout na klín.

Často seděl rozvážně ve svém křesle, kouřil jednu cigaretu za druhou a „sportoval“ u televize, a nebo maloval (krásně to v bytě vonělo barvami )

Vnímala  jsem, že má moji mámu hodně rád, stále ji přijímal se všemi dalšími muži a taky se s nimi přátelil. Prostě „bohém“ tělem i duší.

Přesvědčil mě, že nemám umělecké nadání, když mě jednou ohodnotil moji snahu o namalování jablka…zavřelo se toho ve mně tenkrát hodně

No…dost materiálu na přehlušení své vlastní životní„šťávy“

Naloženo v krosně:

  • K mužům se vzhlíží
  • Já jsem ta, která se přibližuje k muži a říká si o pozornost
  • Žena je čin, muž je opečováván a tak nějak „pluje“ životem
  • Heslo: „ono se to nějak udělá“
  • Vůbec jsem netušila, co je to, pocit, že mě má táta rád.. (snadno pak uvěříme pohádkám o romantickém princi, co nás zachrání)
  • Jsem nezajímavá
  • Nemám žádný tvůrčí talent
  • Nejsem „dostatečná“, je třeba se snažit ...ale má to vlastně smysl?
  • Nedokážu splnit tátova očekávání, protože nejsem dost chytrá (šla jsem na peďák, místo studování genetiky, která zajímala tátu)..

Následek zapomenutí batohu na zádech:          

Obrovská stydlivost vůči mužům. Tak nějak mi připadali nedostupní.

Nenáviděla jsem výtvarnou výchovu a všechny tvůrčí věci (dodnes jsme k tomu moc vztah nenašla)

Neustálá snaha „být dobrá“ a „oceněná“

Ve škole jsme se neskutečně snažila, učila se, byla poctivá, ale úplně vystrašená, autority byl pro mě jak čerti o Mikuláši - "děs"

Vůbec jsem si nepřipadala hezká

Vzhledem k tomu, že žena je „čin“, byla jsem dost samostatná (ale k tom u napíšu vlastní krosnu) a do všeho skákala po hlavě, aniž bych vnímala,jestli to opravdu chci

…  občas dala nějaký alkohol na posílení, abych druhé pohlaví oslovila (trochu neženské, ne?)

Následné odmítnutí mužem mě sice bolelo, ale vlastně mi potvrzovalo mé přesvědčení, že mít mě rád (slovo „milovat“ dlouho v mém slovníku nebylo) není možné (hlavně jsem si to uměla pojistit zcela nevhodným výběrem ;-))

I přesto se mi zadařilo  „sbalit“ exmanžela, stala jsem se pečující ženou, která mu stejně nesahá ani po kotníky… a může být ráda, že ji chce

…a …naštěstí, se ozýval ten „vyhazovač“ z batohu (mánie, občas vyházet z bytu nepotřebné věci, je super záležitost, přidávám ji k odlehčování batohu na zádech, dost pravidelně J), vyhazovač v podobě pocitu opravdu velikého smutku, nespokojenosti a neradosti..

Co se změnilo s vyhazováním obsahu batohu (ponejvíce po 37.roku):

Uvědomila jsem si, že takhle „ponižovaná“ žít nechci

Začala jsem tancovat  a zpívat (splnila si dětské přání)

Cítím větší schopnost dělat věci, které mě baví a je mi jedno, jestli to někdo ocení, protože radost, kterou mi dávají už po ocenění nedychtí

Mám zpět svou sílu, učím se přizpůsobovat se sobě a ne druhým

Činím až po té, co cítím, že je to pro mě dobré, nebo, že chci

Nechci se vyrovnat mužům, dokazovat…

Nejsem k sobě cynická

Pokud mě něco bolí (emočně) nevnímám to jako v pořádku, ale skrze mé přátele, či sama (nejčastěji obojí) se snažím pochopit, co je třeba změnit, aby mi bylo zase fajn

Beru vztahy s muži jako vlastní proces „dospívání“ v ženu…když to nevyjde není tam rovnítko „to jsi celá ty – odmítaná“, ale jenom jdu dál vstříc své dospělosti...  zcela upřímně ještě cítím, že mi nějaký kus zbývá…ale cíl je blízko 😉

Odhazování tohoto nákladu je nesmírně fajn 🙂

  • 6.1.2018