S „odpálením rozbušky“, se totálně nekontrolovatelně rozevřela má srdcová nálož, do té doby velmi dobře uzamčená a pod kontrolou.

Jak se asi může vyvíjet „vztah“  s mužem (Ibrahim), pokud nejsme sami dostatečně saturované něhou, pochopením, pozorností, bezpečím… pokud jsme to dostatečně v životě do té doby nedostali?..jakého muže (ženu) si můžeme do života „přitáhnout“, když se vlastně blízkému vztahu bráníme a jsme vystrašení…no, protějšek bude nějakým způsobem nedostupný..třeba ženatý (vdaná)?

Jak bych to shrnula? Tohle setkání bylo hlavně o mé vlastní obrovské srdcové bolesti…matně si vzpomínám, že jsem pořád hodně brečela, trávila dost času o samotě, Ibrahima hystericky  naháněla po telefonu, chovala se jako dost „nepříčetná“..celé to bylo víceméně jenom o tom, že jsem zase nechtěla prožít odmítnutí..takže jsem dělala cokoli zoufalého pro to, abych měla, alespoň malý důvod si myslet, že mě neodmítá, ale naprosto rozumím, že se stáhnul, já bych tu pološílenou blondýnu taky nedávala.

Tak jsem dál Tawelovi pomáhala zařizovat, co bylo třeba, potila se ve Škodovce, jedla pražené buráky. Zažila jsem období zrání manga a  zamilovala se do něj (mnohem zdravější vztah ;-), zažila jsem období dešťů, kdy se červená voda valila všemi ulicemi a mé deprese byly ještě výživnější, jedla tři druhy jídel dokola, pálivou omáčku, arašídovou omáčku a takovou zelenou z nějakých zelených chaluch, převážně s rýží a rybou (tohle vařila Tenen). V noci mlátila šváby, když vylezli z děr. Vyháněla komáry  z pod mé moskytiéry. Občas šla nějakým  mužem (převážně lidí, se kterými jsem se potkávala v rámci vyřizování administrativních nezbytností)  na večeři, pokaždé jednou, neb jsem jasně dávala najevo, že nic kromě snědení jídla nebude.

Jednou jsem vyrazila s Tawelem na výlet podívat  se k řece…jenom si neuvědomil, že bylo zrovna období sucha…takže vyschlé koryto řeky mě úplně nenadchlo, jezdila jsem sama na projížďky na kole, které mi jeden ctitel zakoupil. V tom vedru a na velmi rozbitých hliněných silnicích, žádné velké projížďky… asi jsem byla slušná rarita, ale nikdo mě nikdy neobtěžoval…časem jsem se naučila i jezdit místní „MHD“, ale mezitím jsem byla na skok doma

Přišel tedy čas odletět si odpočinout domů, šest měsíců za mnou…

Po návratu do Čech jsem zjistila, že pan Rybka zmizel, peníze (výplatu) mi ale na účet poslal.

Nicméně já byla rozhodnutá se do Conakry vrátit. Byla jsem jak „posedlá“, měla jsem potřebu tam znovu jet..myslím, že „skrytý vlastní sadomasochismus v mé krosně“ jasně pracoval. Naivně jsem si taky myslela, že se třeba můj kontakt s Ibrahimem „zlepší“. Zkoušela jsme mu z Prahy volat. Tenkrát to šlo jenom z české pošty, 1min asi 100 kč. Vzpomínám si jak jsme se pokaždé úplně celá vnitřně třásla, jestli to vezme nebo ne.

Chtěla jsem jet zpátky, ale pan Rybka pryč. Nastala otázka, kde bych tam bydlela a co bych dělala. Tady jsem si osahala, že pokud cítíte, že něco vážně chcete, vypínáte logiku, zapínáte nějaké úplně jiné tlačítko (dnes vím, že srdce) a „Život“ vás v tom nenechá.

Z výplaty jsem koupila letenku (otevřenou zpáteční), spoustu dárků, nějaké nové oblečení, už praktičtější barevnost, domluvila se, že chvíli budu u Tawela  a pak něco najdeme a práci taky seženeme až přijedu…

V Praze jsem byla asi 14 dní a letěla zpátky, nevěděla jsem na jak dlouho….no…deprese se slušně rozjížděla, to jsem nevěděla..žádná povrchní a legrační….vrátila jsem se po třech měsících, neb to bylo o „život“ ve smyslu „nezešílet“…ty tři měsíce byly výživné

Po příletu jsem zjistila, že pan Rybka, se „ukrývá“ v právě v Conakry, neb doma udělal nějaký nepěkný finanční podvod.

No, aspoň jsem měla , kde bydlet….a nebyla jsem v „nedobrém“ psychickém stavu jenom já..pan R. přiletěl i se svou milenkou, holkou v mém věku..nicméně přítelkyni do nepohody jsem nezískala.

V domku se mnou ještě pobýval „pan automechanik“ muž zmíněné maminky ( v té době už měl nabrnknutou pěknou Afričanku) a „tlumočnice“(taky s černouškem po boku), kterou jsem střídala já (budu mít taky černouška po boku?..)

…byla pro mě překvapením…já pro ni taky, a tak jsem pro ni jasně byla Rybkova milenka, což si ostatně mysleli i všichni ostatní

Takže pokojík jsme měli opravdu dohromady (než za pár dnů odletěl)…nezapomeňte, že já naprosto čistě důvěřovala…nikdy si nic nedovolil …tady jsem si opravdu procítila a prožila zkušenost, že je to v rukou ženy, pokud se v životě  necítí jako oběť a nechce, aby se jí muž fyzicky nebo psychicky napadal, nestane se tak…záleží jaký magnet v sobě máme

Díky svému dětství (viz Krosny I, II, III), jsme měla program Xena, Artemis, bojovník s kuší…dejte mi problém a já si s ním poradím, na chlapy jsem byla předně naštvaná a přesvědčená, že je vůbec nezajímám  a jediné ,co mi můžou „dát“ je odmítnutí“ (proto ten vztek), z čehož vyplývá,že pokud neodložím svůj „samostříl vždy připravený vůči muži použít“, muž se nepřiblíží …

První dny jsme trávili pohybem Škodou Favorit po Conakry a pokoušeli se získat důležitá povolení a také spolupracovníky, hojně jsme navštěvovali celní správu, neb se do Conakry valily Avie. Víceméně celnice bylo místo, kde jsme trávili nejvíce času.

Taková malá místnost, kde na gauči neustále posedávali nejrůznější lidé, co bylo zajímavé, že ani nic od celníků nepotřebovali, povětšinou o byli jejich známí… takhle to bylo vlastně všude..kamkoli jsem přišla povalovali se lidé, kteří jen tak seděli, jen tak čekali, těžko říct na co..i doma u mého kolegy Tawela..stále se tam střídaly různé návštěvy, které klidně polehávaly i v ložnici, bylo jim jedno, zda se jim věnujete nebo ne..prostě tam byly…kdy je Tawel ze svého domku vyprovodila a jestli vůbec to nevím, lidé tam bli neustále…já naštěstí bydlela jinde.

U každého domku byl hlídač, „běloch „to má v Conakry  víceméně za povinnost, je třeba dát místním obyvatelům práci.

Náš hlídač, který si říkal „Rambo“, stejně celou noc spal a docela tvrdě 🙂

Když pan Rybka odletěl, jezdila jsem Favoritem s Tawelem a dál pokračovala stále stejné kroky…v Africe něco vyřídit trvá hodiny, dny ,měsíce…čekáte a nikdo vám neřekne proč vlastně čekáte a jestli ještě ten den  s vámi žádost vyřídí…dneska zpětně vůbec nechápu jak jsem ty čekací hodiny vydržela (nenosila jsem s sebou knížku a mobil s internetem neexistoval ;-))…

Po pár týdnech už mi ty lidi vůbec nepřišli vzhledově černí,ani jiní…už jsem v nich rozeznávala rysy mých přátel, často mi někoho připomínali…zkrátka, když jste někde delší dobu a v jádru nepotkáváte „své“ lidi začnete se přizpůsobivat…no kůže s emi opálila nezčernala jsem, nechala jsem si udělat copánky…auuuuu….už nikdy víc…dva dny jsem spala na čele, tak mě ty vlasy bolely, že jsem se jich nemohla dotknout…

Musela jsem se přestěhovat a měla jsem pár měsíců bazén než definitivně zezelenal a pak jsme jej vypustili, časem nějak nebyly moc peníze a tak jsme šetřili, chemický úpravátor do bazénu nebyl důležitý…ale to předbíhám…

Stěhovala jsem se do menšího domku, protože po odletu paní „tlumočnice“, brzy odletěl i pan automechanik, neb to začal přehánět s alkoholem (tak trochu se mu nedivím) a taky se nějak doneslo jeho ženě, že má africkou konkurenci…byl tedy časem“odlétnut“

V domku jsem tedy bydlela úplně sama a noční hlídač byl současně i hlídačem domku vedle, kde bydleli nějací Evropané,ale běloši se mezi sebou nestýkali, či já byla mimo…tohle si nepamatuju moc dobře, jenom vím, že na bělocha jsme víceméně nenarazila, leda v bance občas..a a taky, když jsem se potkala s českou ženou, která se před dvaceti lety provdala za“Conakřana“..taková drobná malá paní, bydlející v malém bytě…žádná vašnivá radost  a štěstí z ní tedy nesálalo, jejího syna, který žil v Praze jsem po návratu potkala za kasou v Makru, v Čestlicích, svět je prostě malej 😉

Když jsem měla volný čas, půjčovala jsem si Tawelovi dva synky (3 a 5 let), koupali se v bazéně (však jsem učitelka plavání)  ataky ve vaně, tu doma neměli  a já jim dělala bublinkatou koupel..ty černé hlavičky v bílé pěně byly teda kouzelný 🙂

No…jo…hodně sama, Tawelova žena Tenen nebyla moc sdílná, na diskuze uměla málo česky i francouzsky a hlavně byla zase těhotná a unavená…

A tak jsem se „zamilovala“…v mém případě to spíš bylo, že jsem dostala chuť mít samostříl jenom připravený, ale občas ho odložit,ale jak?

Byla jsem pod vlastní neustálou kontrolou a srdce tak rozsekaný, že jsem věděla, že jestli ho dovolím otevřít tak na tu ránu nejmíň zešílím..

Asi chcete potvrdit, že to byl Afričan černý jako bota…jo byl, byl dokonce hodně černý a byl z Mali, celník…ak jinak…trávili jsme tam hodně času

A jak jsem přelstila svou Xenu?…jednou mi přišel balíček z Prahy…moje kamarádky jsou naprosto boží, byly, jsou a určitě budou..má tolik nádherných dopisů z té doby (teď si je nepíšeme..asi nikdo)..v balíčku byl určitě med, ten se rozbil a všechno bylo medově voňavé a lepkavé, Jarmilka mi ho vyrobila z pampelišek,  a taky Fernet, hořký fernet…tak ten zajistil,abych se chvíli nehlídala  a nekontrolovala…moc vám z prvního rande neřeknu…pamatuju si jenom, že jsem fakt měla všeho plný zuby, otevřela fernet, vlezla si do bazénu a udělala si hezký večer…pak si pamatuju, že živočišnost měla „pré“, telefon na celníka v telefonu a po Conakry jsem volat mohla…myslím, že přijel hodně rychle…

a rozbuška odpálena…

Ten název je zcela výstižný, než jsem vyrazila, úplně naplno naivně jsem si to tak nějak představovala.

Naše krosna nám dává podklady ke scénářům našeho života. Podle toho,co si v ní neseme a co je a není ještě vytříděné nám určuje stupeň dramatičnosti našeho prožívaného příběhu  a také role a obsazení.

Afrika přišla ještě v době, kdy jsem krosnu měla pootevřenou, věděla jsem o její „náloži“,ale neuměla ji rozklíčovat..k tomu je právě potřeba prožít si ten který životní příběh. Naše zkušenosti nám dávají klíč k otevření „Pandořiny skříňky“ a možnost ji vysypat, získat vlastní sílu, zjistit jací vlastně jsme…čili všem prožitým zkušenostem a je jedno jak srdceryvným, či romantickým, bolavým, adrenalinovým ,veliké „halelujááá“…žádná lítost, že to nebylo jinak..nemohlo, bylo to třeba právě tak 😉

Tak vrhneme se na můj jeden z velkých scénářů dospívání, škola jménem „Život“

Krosnu jsem si řádně napěchovala, takže slibovala šťavnatý scénář…

Jsme v době, kdy jsem dokončovala studium na Peďáku (obor francouzština – tělocvik) a přivydělávala si (mimojiné, neb dnes už smířeně vím, že já mám vždycky želízek víc) jako trenér skoků do vody.

Jednoho dne se ke mně přitočila jedna z maminek mého svěřence a se smíchem mi vyprávěla o tom jak její muž odjel do Afriky (bývalé francouzské kolonie), a posílá ji fotky polonahých černošek peroucích prádlo a podobně. Švitořily jsme  a já zcela bez záměru a opravdového chtění podotkla, že kdyby tam potřebovali tlumočníka z francouzštiny, že jsme k mání, takovou exotiku si nemůžu nechat ujít…uběhlo půl roku a ta maminka přišla s informací, že by se jim tlumočník vážně hodil J Já měla po státnicích…

Jestli jste četli předešle „Krosny“, tak víte, že moje rodinné zázemí „bylo nebylo“, necítila jsem se vázaná k nikomu a k ničemu. Žádná pevná smlouva se zaměstnavatelem…

V Krosně se přihlásil o slovo scénář s titulkem: „stejně je každému jedno, co dělám a kde jsem“..takže bylo rozhodnuto

V Africe se rozehrála zkušenost s těmito přesvědčeními:

• život je boj
• nějak to dopadne
• dospělí jsou fakt divní
• vztah s mužem?drama…
• neustále připravená k obraně
• na dívce, ženě, se oceňuje zevnějšek, ostatní není důležité ani zajímavé
• zvládnu cokoliv, hlavně ať je to náročný
• jsem „jiná“
• bezpečí? hlavně přežít

Takže…

…od kývnutí, „že to klidně zkusím“, to trvalo 3 týdny do odletu…

Měla jsem odletět s panem Rybkou, který měl „firmu“, maminka byla její účetní. V té době do Afriky odvelel několik starých Avií a rozhodl se rozjet meziměstský transport ve státě Guinea (západní břeh Afriky, vedle Senegalu), já měla být evropskou spojkou a panu Rybkovi, který disponoval pouze ruštinou, tlumočníkem z francouzštiny. (Dnes vím, že jsem byla zejména diplomatickým krokem a „návnadou“, blondýna s modrýma očima, jestli hezká nebo ne, to už je jedno, byla (a jsem) „bílá“ a to v Africe „platí“,  můžete mít i dvěstě kilo a kníra J

Psal se rok 1998, v té době ještě neexistovaly  cestopisné dokumenty, Afriku jsem tedy znala hlavně z filmu Vzpomínky na Afriku. Že tam nepotkám Roberta Redforda to mi bylo jasné,ale že nakoupit si světlé oblečení jako nosila Meryl Streep a mít apartní klobouček, je úplná ptákovina, tak to mi nedošlo. Byla jsem ztělesněním naivity, naprosto odevzdaná, beze strachu a pochybností.

Vízum jsem dostala rychle, do téhle země asi málokdo utíká..tak maximálně se „schovat“, což posléze pan Rybka i udělal ;-)…

Kromě světlého oblečení, jsem dostala i důležitější výbavu a to očkování a balení antimalarik….stejně to nakonec malárii nezabránilo..

Víte, že je opravdu dobře, že netušíme budoucnost?…tenhle příběh a další jiné by mi unikly

V odletu na 6 měsíců (pan Rybka,říkal, že je po této době třeba si udělat pauzu, neb toho budu mít „plné kecky“…)mi nic nebránilo, jestli se o to někdo pokoušel, tak asi ne dost důrazně, já si to nepamatuju..

Je dobré podotknout, že  v roce 1998, bylo v Africe internetové připojení zcela vyjímečné, telefonní spojení neskutečně drahé..tedy žádný whatsapp, messenger, skype…obyčejná pošta byla mou největší spojkou a přílet pana Rybky 1x měsíčně, jinak jsem měla svého afrického kolegu Tawela (bývalý student zemědělské fakulty v Praze) a konec…

Trochu jsem „se probrala“, po přistání na guinejském letišti, jednak jsem měla pocit, že se“nenadechnu“, většina z vás už asi tropický vlhký horký vzduch zažila, tak víte o čem mluvím…no prostě nádech v tropické sauně (nicméně dnes, když jdu do šajnového světa, patří tahle tropická mezi mé favority…tak přece jenom asi „vzpomínka“) a hlavně…šílený nepřehledný chaos lidí, pan Rybka jenom  křičel „hlídej si pas, hlídej si pas“, ale za chvíli už jsme ho neměla.

V tuhle chvíli mohl můj příběh nabrat úplně jiný směr, kdokoli mě mohl odvézt, kamkoli…nikdo by se nikdy nic nedozvěděl…ale, když důvěřujete a jste odevzdaní, nic vám nepředkláda pochybnosti, život vás podrží…strach přitahuje strach, ten já tenkrát před odletem vážně neměla, důvěřovala jsem jak panu Rybkovi, tak té mamince…

Víme, že v mé krosně byly jiné magnety, které se měly dostat do hry a tím má krosna časem odlehčena

Nějak jsem se protlačila skrz celnici, znovu se setkala s panem Rybkou, byl večer..všude to troubilo , prach a taxikáři se o nás mohli servat…Vyrazili jsme směr můj „přechodný domov“…Byla to pěkná evropská vila, jinak v sousedství totálních ruin, taxík poskakoval po kamenito-hliněné cestě…

Conakry (hlavní město státu Guinea) není vůbec rozvinuté město. Je jenom rozlehlé, sem tam banka, pošta, restaurace, nějaká administrativní budova,ale jinak ruina vedle ruiny, špína, odpadky…

Kolikrát jsem zírala jak z domku polepeného plechem a hadry visícími v oknech místo okenních tabulek a dveří, vyšla nádherně oděná barevná dáma, v pestrých afrických …

Takže „můj domek“ byl pěkný,uvnitř jednoduše zařízený, vybavený větrákem, lednicí a vanou..ale to všechno jsem vyzkoušela a používala občas, neb hodně často vypadávala elektřina a nebo netekla voda…