Archive
Monthly Archives: Prosinec 2017

Příběh „krosny“ I

Krosna č.I

rodiče: Máma

Nechci ve vás vyvolávat ani obdiv, ani lítost…chci z toho udělat takovou „naturální autentickou realizovanou lidskou dílnu“

Neumím tu krosnu sundat celou najednou, přiznávám, že stále objevuju další zaplněné skryté kapsy a takové ty vyprané papírky, co Vám zalezou všude…

Začnu docela velikým závažím v krosně: RODIČE, začneme MAMINKOU (určuje nám míru naší sebeúcty, napojení se na sebe samotnou, své tělo, své cítění..a vztah sama k sobě určuje vztahy s druhými)


Téma maminka má mnoho skrytých úložných kapes, já teď  s vámi „vysypu“ tu  největší kapsu…

Vaše maminka nemusela být takové „číslo“ jako ta moje,ale přesto jste mohli(y) naplnit krosnu podobnými „báječnostmi“ a „blamážemi“

Moje maminka byla neuvěřitelně krásná žena (tmavovláska s modrýma očima), byla modelkou, fotila akty, byla středem pozornosti každé společnosti, neboť byla i vtipná a zábavná.. Muži po ní šíleli kamkoli přišla. Měla více manželů i spousty milenců…Ale byla stále nešťastná…Finančně podporovaná muži, dost dlouho byla žena v domácnosti

Když byla střízlivá, byt byl krásně načančaný, vyzdobený,upravený a uklizený, kdokoli přišel byl zevnějškem uchvácen…uvnitř se topila se ve spoustě náročných emocí  a řešila to jak to řešila...Maminka byl pro mě někdo, komu nesmím být na obtíž, být hodná holka, mít pochopení..

Moje krosna (přesvědčení, názory, smlouvy jak budu a nebudu žít, vzdory, závěry o tom, kdo jsem) :

Je třeba se neustále kontrolovat a vyhodnocovat své chovaní jako dobré nebo špatné vůči ostatním.

Posuzování sebe sama podle toho,co o mě říkají ostatní a jak jim vyhovuji.

Být ženou znamená? Nevím. Asi žijeme pro hledání muže, abychom od nich dostaly?...no, to jsem moc nechápala, co vlastně, když máma byla neustále nešťastná….ale bez muže je život na nic , s ním taky nic moc, hrozí odmítnutí,  být žena znamená toužit po muži, být přitažlivá a jinak asi nemám žádnou cenu, mít  s ním sex, neboť se to očekává.

K muži se vzhlíží, neboť bez něj se neuživím, jsem potřeba ke zplození dětí, péči o domácnost, k potěšení, na okrasu

…být dospělá žena je jedno velké trauma, slzy…dá se to přežít jedině s alkoholem po ruce.

A tak jsem si do krosny přidala: …až budu dospělá musím žít hlavně „na povrch“, emoce jsou ostrašující (moje mám jich měla požehnaně  a byla přece kvůli nim nešťastná), stále vše v životě uhlazovat, aby nikdo nic nepoznal (musím si v životě poradit a nebýt na obtíž, stačí, že vůbec někdo projeví zájem být v mé blízkosti)

Není důležité, co cítím a chci já, důležité je ,abych svým chováním neobtěžovala druhé, je třeba odhadnout, co se ode mne očekává..

….a taky jsem se sebou uzavřela pakt a vzdor vůči smutku, který jsme v sobě měla…„A jednou to všechno udělám úplně jinak a budu mít šťastné děti  a rodinu a muž mě neodmítne, neboť já budu přesně pravý opak mámy, když takhle to nefungovalo…já to dokážu!“

Ukážu rodičům jak jsem dobrá, lepší…a vůbec všem „nemožným“ dospělým“

Jak se to projevilo v mém životě později, všechny falešné blamáže se zaktivovaly,ale rozhodně ne můj opravdový život (ten teprve začíná ;-):

  • nechtěla jsem být holkou, natož ženou (myslím, že i díky tomu jsme měla první menstruaci až v 17-ti)
  • nelíčila jsem se asi do svých třiceti
  • krátký účes, trika až ke krku
  • s mužem jsme flirtovala jedině s alkoholem v krvi
  • samotářské práce v zahraničí
  • vztahy s klukama? Nula až do 25-ti let. Raději žádný vztah  než zažívat,to, co žila moje máma, však přijede ten „princ, co mě zachrání“ a nebude mu vadit, že jsem takové ošklivé káčátko, bude si mě za tu „jinakost“ vážit
  • hlavně nebýt žensky atraktivní ( a stejně jsem netušila, co to je)

...a jednoho dne ….. „dorazil princ“ : manželství: přísný velmi stabilní muž, rozhodně jsem k němu vzhlížela,  své tělo a pocity jsme moc nevnímala, plnila jsem sex pro něj ne pro mě (čili časem to začalo pěkně skřípat)

...absolutně jsem si sama sebe nevážila, on je přece zdroj mého štěstí…já to sama nedokážu….

Porodila jsem dva syny… dělala maminkovské zázemí na 200%,

být na mateřské a nenosit domů žádné peníze bylo pro mě velmi ponižující (chtěla jsem to přece mít jinak než máma, nebýt závislá) Tak jsme si trochu přivydělávala, ale…i tak jsem se stala takovým prima ohebným vlastnictvím

Vzhledem k tomu, že můj muž si mě vzal s mým programem „ona je beze  mne nic“ úplně jsem mu předala svou sílu, svou moc nad svým životem. A vzal si mě taky ohnutou, pod tou obrovskou „krosnou“

Naštěstí

….Každý máme uvnitř takovou GPS, navigaci bez krosny, tu opravdovou bytost, kterou jsme byly, když jsme se narodily.

Začala mi hodně nahlas křičet: „jsi úplně mimo sebe, je třeba přepočítat trasu“….když přišli na svět kluci.

…“pípání“ se u mě projevovalo stavy velikých smutků, pláče, neradosti, nechuti k čemukoli, prostě rutina, povinnost, a stále nutkavý pocit „všechno musím zvládnout, nesmím tím nikoho zatěžovat“ a taky si přivydělávat, to musím…rozhodně jsem věděla, že takhle jsem si svůj šťastný život nepředstavovala, byť jsme měla děti, muže, teplo, tchána a tchýni, kteří mě relativně přijímali…

Zachycovala jsem to pípání v různých mezičasech už dřív (pracovala na sobě  s různými terapeuty), trochu odhazovala, ale málo…až přišel cca můj 35.rok

…  a já skrze zpomalení, a chtění se setkávat s jinými ženami a čerpat z nich, začala objevovat jasněji tu vnitřní GPS…začala jsem objevovat zátěže a vyprazdňovat krosnu rychleji, po větších kusech…a pomalu odkrývat svá vlastní křídla…..

S mou menší krosnou už jsme pro sebe s mužem nebyli tak zajímaví, měnila jsem se pomalu v někoho jiného…

Po sedmi letech velmi intenzivního zkoumání nákladu na zádech: (píšu zatím pouze o těch největších kusech se jmenovatelem „máma“)

  • po 14-ti letech jsme se s mužem rozešli (rozvedli)
  • zjistila jsem, že i bez muže mám svou hodnotu a můžu být zcela samostatná
  • více se směju od srdce, poznávám, co je to „být žena“ a jaká jsem já žena..
  • nevím, jestli zažívám štěstí, mám své propady, je to stále takový „detox“..ale umím se z něj zvednout bez pomoci alkoholu nebo muže
  • střídavá péče mi dává prostor se naprosto vnímat, se vším všudy ( ze začátku hlavně ty nepříjemné pocity)…učím se během toho času cítit samu sebe, své tělo, své myšlenky, co chci a nechci, s kým chci být, co chci dělat…zkouším se za nic neschovávat (děti, muž, přátele, práce…)…ladím se na „svou vlastní životní šťávusamota je dar,  který nám dává vlastní velmi silná křídla…ale to vím až dnes
  • mění se mi přátele, občas někoho naštvu, občas se mnou lidi nesouhlasí, občas jsem sama, občas někomu nevyhovím, občas nezvládám…ale je mi lehčeji
  • mám emoce, které mi prostě patří…dost se „vlním“

Dnes vám zcela „prožitě“ mohu říct, že život má smysl i bez partnera (což neznamená, že bez něj musíte být celý život), že má smysl, i když se vám úplně nedaří, že ani žena ani muž nejsou víc, že žena není stvořena pro péči o děti a domácnost, že ženu zajímá milování a může si jej překrásně užít, že muž a žena jsou tu od toho, aby se od sebe ve vzájemném respektu ke své odlišnosti učili a rozvíjeli… Je to nevyzpytatelný proměnlivý oceán a návod jak se na něm občas „nepozvracet“, a nebo ano a pak se zvednout, máme každý v sobě.

Poznala jsem, že vzájemné upřímné sdílení, podpora přátel a  být občas sama a čímkoli se dostávat k sobě (cvičení, tanec, zpěv, chůze..) je opravdu to nejvíc, co mě posouvá dál…


  • 28.12.2017

Odvaha jít dál…

Vzpomínáte si na pohádku Princ a Večernice?

Jak chrabrý obyčejný brácha jde za svou vizí získání toho, co chce ?(v tomhle případě krásnou ženu, no jak jinak, jsme prostě k nakousnutí :-)),ale je to určitě symbolické pro cokoli a kohokoli.

Aby toho dosáhl nesmí uhnout před valícími se balvany ( odchod z práce?, rozpadající se vztah?, nedostatek času na to, co máme rádi?, nemoc?, pocit osamělosti?, ne a ne si dost vydělat?, poškrábané auto (jo včera před Bauhausem mi moji Felinku někdo krásně opruhoval)..a ani se ohlížet za sebe, tedy do minulosti..

Udržet kurz, i když stojíme na staveništi...bez vztahu, bez pevné práce, děti ve střídavce, nejasný příjem, nejasná budoucnost...TEĎ TEĎ TEĎ...

Nekoukat dozadu, to je pryč! Následovat své pocity, to co nám dává touhu žít, to co nám rozproudí chuť šťávu v těle!

Nelehké, ale je to adrenalin jako s kok padákem...užít si ten let a jak to dopadne se uvidí až pak 🙂

Kdokoli se mnou právě skáčete, pojďme si užít tandemový sesk

  • 4.12.2017

Životní ohňostroj?

Alfa a omega všeho

Jak zjišťujeme, co vlastně chceme? Po čem toužíme?Co nám vytváří pocit "jo, je mi fajn". Jak zjistíme, že tohle je pro nás dobré? Co je měřítkem?

Z mé zkušenosti je to většinou v rámci každodenního běhu: hltáme, konzumujume, povídáme, řešíme, fajfkujeme  povinnosti, vyřídíme nezbytné telefony....jedeme v rytmu "BUM BUM BUM"...

Myslíte si, že to opravdové po čem toužíme, co nám dáva pocit "jo ten život má smysl a je mi v něm fajn" má velmi silný rytmus  a výrazný tón hlasitého bum bum bum?..že je to orchestr rozvášněných zpocených bubeníků...že jinak nemůžeme cítit rytmus svého srdce?(dle mě jedno z center, které nám dává pocit radosti a smyslu života)

Osobně mám pocit, že stále všichni očekáváme v životě veliké ohňostroje čehokoli, hlavně vzrušující zážitky, velkolepost barev, vůní, množství a nejlépe nekonečnost takového prožitku a nebo ihned následný prožitek  další...

....znecitlivěli jsme...příliš hlasité hudby způsobuje ztrátu sluchu, příliš jasného světla ubývání zraku, příliš dobrého jídla či pití nechutenství, stav přesycení až je nám na zvracení, příliš povrchního sexu pocit zneužití, zneuctění těla až pocit "nehodnoty"...a přesto stále hledáme omamující okolnosti...velmi dobře pojmenovanou práci, a za ní pak vystřelující ocenění, výbušnou lásku a ohnivé zážitky, rychlý postup v čemkoli, co děláme...přeplněný kalendář....cítíte to? vnímáte i ta adjektiva, která záměrně používám?  A ani si nemyslím, že je to přemrštěné a americké..my tak žijeme..

...v jedné z mých "prací", kterou z velké části vyplňuje dotek (masíruji), jsem si uvědomila, že většina z nás vnímá pouze velký tlak, dloubnutí do bolavého místa..protože jsme necitliví, naše smysly jsou "přežrané" a otupělé. Neslyšíme tiché ťuk ťuk našeho srdce. Naše kůže je kůže velikého hrocha, který touží po porozumění, pochopení  a naladěném venkovním prostředí. Ale můžeme takové prostředí opravdu cítit, byť by se vás sebevíc dotýkalo něžně a vysílalo k vám srdečné porozumění?Prostě to nejde, když jsme uzavření a zameření na to CO CHCI DOSTÁVAT OD ŽIVOTA prostřednictvím zážitků venku a ne prožitků uvnitř. Jak můžeme vědět jak chutná námi upečená bábovka, když pořád chodíme do rádoby "luxusní" a" in" cukrárny ve městě a ještě nám ji přinese velmi sexy cukrářka či velmi milý cukrář? Jak můžeme vědět, co v takové bábovce vlastně je zakompované? Kdo tam ty ingredience dal? Kde je radost, že nejsme závislí na dodávce bábovky od druhých?...a hlavně být šťastní, že ten někdo umí udělat bábovku lepší než my sami?... aha , tak to radši nezkusíme  s našimi ingrediencemi, abychom ochutnali tu svou...co kdyby byla úplně jiná.... a my zjistili, že si vlastně dobře chutnající bábovku neumíme sami upéct ..(mluvím o našem vnitřním smysluplném  a chutném světě)

Od jinotaje zpět do reálu ....tím, že se necítíme a nevíme jak to udělat, abychom se cítili pohodlně, bezpečně a vyživeně, nejenže ubližujeme sami sobě, protože nedovolíme vlastní přirozenosti a tvořivosti se projevit a to "bolí, ale totéž děláme i okolí...zraňujeme ho svým nesplnitelným očekáváním, že oni vědí...vědí,co do té bábovky patří a tak se jim odevzdám..ale časem to přestane stačit.

Moje zjištění, které chci dnes s vámi sdílet, je, že klíč je ve zpomalení, v samotě, v tichu...je to jako rozehřát ženu ke krásnému laskyplnému a vášnivému milování..chce to čas a trpělivost...;-)

Pojďte se se mnou naladit se na způsob, je se přestat ZRAŇOVAT a ZRAŇOVAT druhé...a žít svůj šťavnatý život..

Smysluplné prosincové žití v reálu 😉

  • 4.12.2017