Krosna č.I
rodiče: Máma
Nechci ve vás vyvolávat ani obdiv, ani lítost…chci z toho udělat takovou „naturální autentickou realizovanou lidskou dílnu“
Neumím tu krosnu sundat celou najednou, přiznávám, že stále objevuju další zaplněné skryté kapsy a takové ty vyprané papírky, co Vám zalezou všude…
Začnu docela velikým závažím v krosně: RODIČE, začneme MAMINKOU (určuje nám míru naší sebeúcty, napojení se na sebe samotnou, své tělo, své cítění..a vztah sama k sobě určuje vztahy s druhými)
Téma maminka má mnoho skrytých úložných kapes, já teď s vámi „vysypu“ tu největší kapsu…
Vaše maminka nemusela být takové „číslo“ jako ta moje,ale přesto jste mohli(y) naplnit krosnu podobnými „báječnostmi“ a „blamážemi“
Moje maminka byla neuvěřitelně krásná žena (tmavovláska s modrýma očima), byla modelkou, fotila akty, byla středem pozornosti každé společnosti, neboť byla i vtipná a zábavná.. Muži po ní šíleli kamkoli přišla. Měla více manželů i spousty milenců…Ale byla stále nešťastná…Finančně podporovaná muži, dost dlouho byla žena v domácnosti
Když byla střízlivá, byt byl krásně načančaný, vyzdobený,upravený a uklizený, kdokoli přišel byl zevnějškem uchvácen…
Nicméně uvnitř se topila ve spoustě náročných emocí a řešila to jak to řešila...alkoholem. Maminka byl někdo, komu nesmím být na obtíž, být hodná holka, mít pochopení.
Moje krosna (přesvědčení, názory, smlouvy jak budu a nebudu žít, vzdory, závěry o tom, kdo jsem) :
Je třeba se neustále kontrolovat a vyhodnocovat své chovaní jako dobré nebo špatné vůči ostatním. Měla jsem hrůzu, že bych nad sebou ztratila kontrolu (máma pod vlivem alkoholu), nebo že bych někomu slovně ublížila (máma pod vlivem byla jedovatá a přesně věděla, co komu říct,aby ho rozhodila)Děti se mi ve škole smáli, bydleli jsme v centru města, kde se všichni se všemi znali a tam tamy byly rychlé.
Být neviditelná...nicméně čím víc jsem se snažila zapadnout, tím víc jsem byla nápadná, což jsem nesnášela
Posuzování sebe sama podle toho,co o mě říkají ostatní, bylo pro mě prostě důležité být přijatá, neboť pro mámu jsem byla "obtíž", její nové muže jsem nezajímala...a tak ta neustálá snaha...což bylo peklo, byla jsme neustále vycukaná, jestli jsem něco nepopletla atak jsme pletla ,co se dalo. Tenhle fakt mi nedovoloval ( a to do hluboké dospělosti) se uvolnit a být u sebe uvnitř
Být ženou znamená?
Nevím. Asi žijeme pro hledání muže, abychom od nich dostaly?...no, to jsem moc nechápala, co vlastně, když máma byla neustále nešťastná….ale bez muže je život na nic , s ním taky nic moc, hrozí odmítnutí, být žena znamená toužit po muži, být přitažlivá a jinak asi nemám žádnou cenu, mít s ním sex, neboť se to očekává.
K muži se vzhlíží, neboť bez něj se neuživím, jsem potřeba ke zplození dětí, péči o domácnost, k potěšení, na okrasu
…být dospělá žena je jedno velké trauma, slzy…dá se to přežít jedině s alkoholem po ruce.
A tak jsem si do krosny přidala: …až budu dospělá musím žít hlavně „na povrch“, emoce jsou ostrašující (moje máma jich měla požehnaně a byla přece kvůli nim nešťastná), stále vše v životě uhlazovat, aby nikdo nic nepoznal (musím si v životě poradit a nebýt na obtíž, stačí, že vůbec někdo projeví zájem být v mé blízkosti)
Není důležité, co cítím a chci já, důležité je ,abych svým chováním neobtěžovala druhé, je třeba odhadnout, co se ode mne očekává..
….a taky jsem se sebou uzavřela pakt a vzdor vůči smutku, který jsem v sobě měla…„A jednou to všechno udělám úplně jinak a budu mít šťastné děti a rodinu a muž mě neodmítne, neboť já budu přesně pravý opak mámy, když takhle to nefungovalo…já to dokážu!“
Ukážu rodičům jak jsem dobrá, lepší…a vůbec všem „nemožným“ dospělým“
Jak se to projevilo v mém životě později, všechny falešné blamáže se zaktivovaly,ale rozhodně ne můj opravdový život (ten teprve začíná ;-):
- nechtěla jsem být holkou, natož ženou (myslím, že i díky tomu jsem měla první menstruaci až v 17-ti)
- nelíčila jsem se asi do svých třiceti
- krátký účes, trika až ke krku
- s mužem jsem flirtovala jedině s alkoholem v krvi
- samotářské práce v zahraničí
- vztahy s klukama? Nula až do 25-ti let. Raději žádný vztah než zažívat,to, co žila moje máma, však přijede ten „princ, co mě zachrání“ a nebude mu vadit, že jsem takové ošklivé káčátko, bude si mě za tu „jinakost“ vážit
- hlavně nebýt žensky atraktivní ( a stejně jsem netušila, co to je)
...a jednoho dne ….. „dorazil princ“ : manželství: přísný velmi stabilní muž, rozhodně jsem k němu vzhlížela, své tělo a pocity jsme moc nevnímala, plnila jsem sex pro něj, ne pro mě (čili, časem to začalo pěkně skřípat)
...absolutně jsem si sama sebe nevážila, on je přece zdroj mého štěstí…já to sama nedokážu….
Porodila jsem dva syny… dělala maminkovské zázemí na 200%,protože musím dokázat, že já jsem jiná než máma, já se postarám
Být na mateřské a nenosit domů žádné peníze bylo pro mě velmi ponižující (chtěla jsem to přece mít jinak než máma, nebýt závislá) Tak jsem si trochu přivydělávala, ale…i tak jsem se stala takovým prima ohebným vlastnictvím
Vzhledem k tomu, že můj muž si mě vzal s mým programem „ona je beze mne nic“ úplně jsem mu předala svou sílu, svou moc nad svým životem. A vzal si mě taky ohnutou, pod tou obrovskou „krosnou“. Byla jsme velmi dobře manipulovatelná, zažívala jsem psychický teror,ale nerozpoznala to velmi dlouho, protože láskyplnou komunikaci jsme neznala.
Naštěstí
….Každý máme uvnitř takovou GPS, navigaci bez krosny, tu opravdovou bytost, kterou jsme byly, když jsme se narodily.
Začala mi hodně nahlas křičet: „jsi úplně mimo sebe, je třeba přepočítat trasu“….když přišli na svět kluci.
…“pípání“ se u mě projevovalo stavy velikých smutků, pláče, neradosti, nechuti k čemukoli, prostě rutina, povinnost, a stále nutkavý pocit „všechno musím zvládnout, nesmím tím nikoho zatěžovat“ a taky si přivydělávat, to musím…rozhodně jsem věděla, že takhle jsem si svůj šťastný život nepředstavovala, byť jsme měla děti, muže, teplo, tchána a tchýni, kteří mě relativně přijímali…Proč nejsem spokojená? Mám všechno, co jsem chtěla..
Zachycovala jsem to pípání v různých mezičasech už dřív (pracovala na sobě s různými terapeuty), trochu odhazovala, ale málo…až přišel cca můj 35.rok
… a já skrze zpomalení, a chtění se setkávat s jinými ženami a čerpat z nich, začala objevovat jasněji tu vnitřní GPS…začala jsem objevovat zátěže a vyprazdňovat krosnu rychleji, po větších kusech…a pomalu odkrývat svá vlastní křídla…..
Zásadní byla roční ženská tantrická cesta, kde jsem poprvé začala pracovat se svým tělem a emocemi, učila se své tělo přijímat, bylo to velmi těžké.
(Loňský rok jsem si cestu zopakovala a musím šťastně říct, že jsme ušla veliký kus cesty za těch 10 let:))
Po zmenšení "krosny" už jsme pro sebe s mužem nebyli tak zajímaví, měnila jsem se pomalu v někoho jiného…hůř jsem se ovládala
- po 14-ti letech jsme se s mužem rozešli (rozvedli)
- zjistila jsem, že i bez muže mám svou hodnotu a můžu být zcela samostatná
- více se směju od srdce, poznávám, co je to „být žena“ a jaká jsem já žena..
- nevím, jestli zažívám štěstí, mám své propady, je to stále takový „detox“..ale umím se z něj zvednout bez pomoci alkoholu nebo muže
- střídavá péče mi dává prostor se naprosto vnímat, se vším všudy ( ze začátku hlavně ty nepříjemné pocity)…učím se během toho času cítit samu sebe, své tělo, své myšlenky, co chci a nechci, s kým chci být, co chci dělat…zkouším se za nic neschovávat (děti, muž, přátele, práce…)…ladím se na „svou vlastní životní šťávu…samota je dar, který nám dává vlastní velmi silná křídla rodící se z bolesti…ale to vím až dnes
- mění se mi přátele, občas někoho naštvu, občas se mnou lidi nesouhlasí, občas jsem sama, občas někomu nevyhovím, občas nezvládám…ale je mi lehčeji
- mám emoce, které mi prostě patří…dost se „vlním“a používám svou citlivost jako navigaci
Dnes vám zcela „prožitě“ mohu říct, že život má smysl i bez partnera (což neznamená, že bez něj musíte být celý život), že má smysl, i když se vám úplně nedaří, že ani žena ani muž nejsou víc, že žena není stvořena pro péči o děti a domácnost, že ženu zajímá milování a může si jej překrásně užít, že muž a žena jsou tu od toho, aby se od sebe ve vzájemném respektu ke své odlišnosti učili a rozvíjeli… Je to nevyzpytatelný proměnlivý oceán a návod jak se na něm občas „nepozvracet“, a nebo ano a pak se zvednout.
Poznala jsem, že vzájemné upřímné sdílení, podpora přátel a být občas sama a čímkoli se dostávat k sobě (cvičení, tanec, zpěv, chůze..) je opravdu to nejvíc, co mě posouvá dál…
